Kdo tě tu hudbu nutí psát? Paulu Simonovi to teď jde nejlépe za celé roky, brzy přijede do Prahy

Americký písničkář Paul Simon má pech. Na potkání se ho lidé buď ptají, kdy zase obnoví duo se zpěvákem Artem Garfunkelem, které přitom rozpustil roku 1970, nebo z jaké cizí hudební kultury si bude půjčovat příště − což je dotaz kladený od roku 1986, kdy Simon s jihoafrickými hudebníky nahrál album Graceland.

Ty otázky nejsou fér, protože dvanáctinásobného držitele ceny Grammy zplošťují, jako by nenatočil jedenáct dalších skvělých sólových desek. Teď mu také v Česku vyšla nová, která se jmenuje Stranger to Stranger. Věčným dotazům asi nezabrání, ale díky svěžím písničkářským obratům, zapojení nevídaných nástrojů a chytrému samplování je originálnější než cokoliv, co Simon za dlouhé roky udělal.

K otázkám na čtyřiasedmdesátiletého Newyorčana poslední dobou přibyla ještě třetí: Jak to přijde, že jste v 60. letech napsal slavné písně jako Sound of Silence, bylo to vnuknutí? A teď už to neumíte?

"Když je člověk mladý a napojený na současnost, občas jím něco takového projede. Je to vaše, ale vlastně to není vaše. Nevíte, odkud se to vzalo, a nerozumíte, proč to mělo takový úspěch," pravil Simon před dvěma měsíci na Yaleově univerzitě. A hned pokrčil rameny, že srovnatelné hity dnes sice nemá, ale pracovní postup nezměnil. "Začnete něco psát nebo hrát, ani nevíte proč. A když vám to přijde správné, držíte se toho a někam to dovedete."

V tomto ohledu Simonovi, který se kromě jihoafrické muziky v minulosti inspiroval reggae či brazilskou a peruánskou hudbou, jako "nejsprávnější" přijde poslech − zajímat se, co se kde objevuje za zvuky, a přemýšlet, jak by se s nimi dalo pracovat.

Jeho nové album Stranger to Stranger nestojí na textech, jakkoliv ty jsou simonovsky vtipné, konverzačně lehké a ironické. Hlavní je hudba.

Písničkář, který má čestný doktorát z bostonské vysoké hudební školy Berklee, tentokrát do několika písní zakomponoval víc než půlstoletí staré nástroje skladatele a excentrika Harryho Partche, jenž oktávy dělil nikoliv na dvanáct tónů, jak je běžné v západní hudbě, nýbrž někdy až na třiačtyřicet. A aby své pokusy dokázal, vymýšlel nástroje s komickými názvy jako zoomoozofon, což je jakýsi vibrafon složený z desítek hliníkových trubek, nebo trombadoo, které vzdáleně připomíná také v Česku rozšířené australské didgeridoo.

Vtip není v tom, že Simon tyto nástroje použil do nových písní, kde hrají vedle kytar, kontrabasů, dechů či perkusí, nýbrž jak to udělal.

Několik skladeb vystavěl na základech nahraných flamenkovou skupinou, kterou zhruba po devadesáti vteřinách ve studiu "utnul", nahranou stopu si chytl do smyčky a pak ji v počítači třikrát za sebou "copypastoval". Když mu připadalo, že jeden africký buben hraje příliš rychle, digitálně ho zpomalil. Jindy se mu zalíbil úryvek gospelového vokálního kvarteta ze 30. let, ale z nějakého důvodu stopu pustil pozpátku. A tak podobně.

Výsledkem je neobyčejně pestrá, s každou písní překvapující nahrávka, která obdivuhodně drží pohromadě. Jednu její část tvoří písně s jistým španělským názvukem, druhý celek představují rytmické kompozice, kterým lehce taneční beaty dodal dýdžej a obdivovatel africké hudby z Milána.

Jinde zaujme účast známých hostů − mladý skladatel Nico Muhly tu hraje na klávesový bicí nástroj celestu, za bicí v jedné skladbě usedl jazzový veterán Jack DeJohnette a doprovodnými vokály přispěl Bobby McFerrin.

Simon umí poskládat album tak, aby mělo hlavu a patu. Dvakrát po delší skladbě zařadil krátkou instrumentálku, jednu hranou na akustickou, druhou na dvanáctistrunnou elektrickou kytaru.

Opakovaně se v různých písních vracejí samply bicích či kontrabasu, které byly slyšet v předešlých skladbách, což podvědomě vytváří kontinuitu celku. Stejně tak se Simon opakuje v textech: třeba v písni Street Angel se zpívá o jakémsi bezdomoveckém kazateli, tutéž postavu ale Simon o dvě skladby dál umisťuje do sanatoria. Z vizionáře se stává cvok.

V textech je Simon na poměry pop-music výrazný, snad až básnický typ a má je promyšlené. "Když například použiju neobyčejný obraz, který si posluchač musí nechat rozležet, často za něj schválně zařadím vtip nebo klišé, něco rychle stravitelného, aby to nepřebilo původní myšlenku," pravil na univerzitě.

Textařsky jsou z nových písní nejlepší asi ty první dvě: Werewolf, kde "vítězové a posměváčci / s očima barvy peněz / snědí všechny nugety a ještě si objednají extra hranolky", což Simon vygraduje v metaforu o nerovnoprávnosti a dani za to, když člověka pálí dobré bydlo.

A vysloveně komická, skoro až připomíná scénu z filmů Woodyho Allena, je píseň Wristband o muzikantovi, který si jde před koncertem zapálit, omylem za sebou zabouchne dveře a pak se to marně snaží vysvětlit dvoumetrovému vyhazovači, který střeží hlavní vchod "jako svatý Petr" nebeskou bránu. Máte náramek jako pořadatelé, abyste si tu mohl chodit? Nemáte? Tak odprejskněte!

Rovněž tohle je asi podobenství − o všech, kdo z nějakého důvodu nepatří k privilegovaným −, ale především je to dost velká legrace. Český posluchač na to není tolik citlivý, ale když Simon píseň Wristband v únoru hrál na koncertě poprvé, publikum se smálo jako na nějakém stand-upu.

Takový nadhled Simonovým novým písním prospívá. "Vždy, když mi to nejde, říkám si: proboha, tak tu muziku nepiš, vždyť tě k tomu nikdo nenutí," tvrdil na Yaleu. "Ve třinácti to byl dobrý nápad, hrát hudbu. Teď když je ti přes sedmdesát, je možná načase si přiznat, že to byl jen nápad puberťáka. Možná ses unáhlil."

Kdeže unáhlil. Soudě podle nové desky Paula Simona muzika pořád baví.