V Česku poprvé vychází Život je jinde. Román Milana Kundery líčí mladickou nerozvážnost básníků

Kdo si ještě včera chtěl přečíst román Život je jinde, v němž Milan Kundera popsal zapálení mladého básníka pro komunistickou revoluci, měl jen málo možností. Mohl si česky napsanou knihu zakoupit v překladu do cizího jazyka. Mohl na internetu pátrat po pirátském skenu jediného českého vydání z exilu. Mohl za stejné vydání utratit značnou sumu − například antikvariát v Praze 5 jej právě nabízí za 8500 korun. Nebo se zájemce mohl vypravit do Národní knihovny a ve světlezelených deskách listovat xerokopií vybledlou, jako by Kunderovo dílo bylo minulostí.

Jenže není. Sedmaosmdesátiletý autor, jenž od poloviny 70. let žije ve Francii, brněnskému nakladatelství Atlantis právě povolil knihu v Česku poprvé vydat. Dnes se ocitá na pultech, a definitivně tak vystupuje ze své tuzemské "ilegality".

Je to příznačné pro román, jenž se k českému čtenáři vždy dostával zpožděně. Kundera jej dokončil v roce 1969, kdy se "koncem roku ideologická diktatura znovu tvrdě opřela do českého života a vydání románu učinila neuskutečnitelným", jak píše v poznámce k nynějšímu vydání.

V říjnu 1973 román prvně vyšel francouzsky a následující měsíc za něj autor obdržel cenu Prix Médicis. Také díky ní univerzita v Rennes nabídla Kunderovi pozici hostujícího profesora. Spisovatel roku 1975 odjel do Francie a už se nevrátil. Až čtyři roky nato román česky vydalo exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, vedené v kanadském Torontu manželi Škvoreckými.

Komu se kniha nedostala do ruky tehdy, má dnes svým způsobem výhodu. Po sametové revoluci začal Kundera v češtině publikovat své eseje o románu a roli romanopisce, díky nimž nyní tuzemský čtenář například ví, že za hrdiny Kunderových knih si nemá dosazovat jejich autora.

Také se ale posunul čas. Od událostí roku 1948, které jsou pro román Život je jinde důležité, brzy uplyne sedmdesát let. Tím do pozadí o něco víc ustupuje historická rovina příběhu, kterou zejména západní čtenáři k nelibosti autora často považovali za to nejpodstatnější na Kunderových knihách.

Neznamená to, že v příběhu básníka Jaromila, o němž Život je jinde vypráví, dějiny nehrají roli. Jaromil začíná jako avantgardní tvůrce, po roce 1948 se ale ztotožní s revolucí. Posílá do Rudého práva angažované verše o komunistech, vystupuje na policejních besídkách, popisuje transparenty v prvomájových průvodech. Jeho verše visí na stěnách v budově Státní bezpečnosti.

Podstatnější než dobová kulisa, kterou ale Kundera rozbíjí hledáním paralel mezi fiktivním Jaromilem a skutečnými básníky Lermontovem či Shelleym, jsou pohnutky, jež chlapce motivují. Odmalička vztah k matce, která Jaromila ujišťuje o jeho výjimečnosti, utlačuje ho svojí láskou a řídí jeho život. Během dospívání kvůli tomu hoch obtížně hledá uznání ve společnosti dospělých, a zejména u žen. Všechny své básně by dal za jedinou soulož. Protože jí ne a ne dosáhnout, protože se ne a ne osvobodit od matky, začne činit rozhodnutí a přejímat názory, které z něj postupně dělají monstrum.

Jaromil není špatný básník − přestože svoji avantgardní poezii vyměnil za touhu být tištěný, obdivovaný, uznávaný dospělými. Ale Kunderovu vypravěči, jenž příběh soustavně komentuje, nezáleží na kvalitě básní. Zajímá ho životní nastavení muže "v lyrickém věku", jenž se díky poezii už jako dítě vyhnul výprasku a v dospívání nenašel odvahu vstoupit do koupelny, aby pohlédl na nahou služku. A tak své vzrušení ventiloval básní. Všechny tyto krůčky Jaromila postupně vedou k tomu, aby nakonec podlehl mýtu o revoluci a novém světě.

Dramatik Milan Uhde v televizi kdysi prohlásil, že Kundera tímto románem "zúčtoval s komunismem a s básníky, kteří propadli komunismu, že to nemá srovnání nejen v české literatuře". Ale situace, o níž Život je jinde vypráví, je také nadčasová: dotýká se obecně básníků v nezralém věku, kteří kvůli nedostatku zkušenosti a osobním popudům vstoupili do služeb revoluce. Zasazení příběhu do Československa po roce 1948 je spíš jakousi pastí na lyriku a na mládí, jak to autor v knize sám nazývá.

Tuzemského čtenáře, zatěžovaného výkladem Kunderových knih prostřednictvím Kunderova soukromého života, nemůže nenapadnout, že spisovatel sám byl členem komunistické strany a v 50. letech psal poezii. Je ale dobré mít na paměti, že tuto poezii Kundera do svého díla dávno nezahrnuje − podobně jako skladatel mezi své opusy nepočítá nepovedené prvotiny, také Kundera za svůj první opus označuje teprve román Žert z roku 1967.

"Moje vlastní mladost i moje lyrická činnost a lyrické zájmy mi splývají s nejhorší sezonou stalinských let. Odtud zřejmě to zlé osvětlení, v němž vidím věk mladosti i lyriku," prohlásil Kundera v 80. letech v rozhovoru s publicistou A. J. Liehmem. A v předmluvě k anglickému vydání ze stejné dekády líčil své zděšení z toho, když se francouzský básník Paul Éluard zřekl svého přítele Záviše Kalandry, jenž byl popraven ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou.

Není náhoda, že dnes už Kundera rozhovory k vlastnímu dílu neposkytuje, aby nevytvářel paralely mezi svojí osobní zkušeností a tím, co se děje jeho postavám. Není náhoda, že v poznámce k nynějšímu vydání románu se tyto pasáže neopakují. Kundera vždy promlouvá k vybrané části obecenstva v době, kdy to sám považuje za podstatné.

Jestliže nyní vzkazuje jen radost z toho, že román, jenž se "děl stále jinde, daleko od své země", konečně vychází v Česku, patrně si přeje, aby byl chápán právě tak. Jako román o mladické nerozvážnosti básníků, o důsledcích přehnané péče matek či o tom, proč poezii osobního rázu nahrazuje poezie s revolučním zápalem. Právě v tomto ohledu Kundera stvořil jedinečné dílo. Co jedinečné − filozof Václav Bělohradský označil Život je jinde za jeden z největších románů 20. století.