Reportáž: V nové budově galerie Tate Modern kustodi s vysílačkami lovili performery

Od naší spolupracovnice v Londýně – Oprýskané plážové boudy, jemný písek, tropické rostliny v květináčích, klece a básně. Instalaci brazilského umělce Hélia Oiticiky v nové budově londýnské Tate Modern chybí jen papoušci ara. Vedení galerie se obávalo, že by nesnesli rekordní nápor diváků při slavnostním otevření druhé budovy. Skřehotání ptáků tak nahradil cvrkot zvědavých návštěvníků, jichž se sem jen minulý víkend vydalo 143 tisíc.

Rozhodně je co vidět. S budovou připomínající zikkurat, jejíž stavba stála 260 milionů liber, nejpopulárnější galerie moderního a současného umění v Anglii získala o 60 procent větší výstavní prostor. Přitom ještě před dvaceti lety se měla vejít do jednoho křídla budovy, kde dnes sídlí Tate Britain. Díky jasné vizi ředitele sítě galerií Tate Nicolase Seroty se však přistoupilo k přestavbě někdejší elektrárny na břehu Temže podle projektu švýcarských specialistů na výstavní prostory Herzog & de Meuron.

Tate Modern, jež vznikla teprve v roce 2000, nevystavěla svůj úspěch na velkolepé sbírce jako newyorské MoMA nebo pařížské Centre Pompidou, jež stmelily kánon moderního a současného umění, ale na přívětivé otevřenosti návštěvníkům. Vstup zdarma sem láká všechny od studentů kreslení, kteří na zemi pilují své skici, po byznysmeny a intelektuály.

Výstavy jsou tu přehledné a edukativní, takže při posledních velkolepých retrospektivách si cestu k Moně Hatoumové, Alexanderu Calderovi nebo Agnes Martinové mohl najít každý. Ani stálou expozici nesvazuje chronologický přístup. Andy Warhol vystavený vedle anonymní skupiny Guerrilla Girls tak spíš než k porovnávání dynamiky tahů štětce na plátně má ponoukat k hlubším otázkám nad životem a společností.

V nové budově Tate Modern kustodi s vysílačkami lovili performery

Dalších 16
fotografií

Převěšená sbírka v nových i starých prostorech Tate Modern tento záměr naplňuje ještě důsledněji. Na zeměpisnou rozmanitost kolekce dohlíží komise fundované v regionech Latinské Ameriky, Blízkého východu, Afriky, Asie i východní Evropy, takže tradiční západoevropský pohled na světové umění vyostřují pozoruhodná díla jako celoživotní projekt rumunské autorky Any Lupas, založený na transylvánských tradicích, nebo provokativní instalace beninského umělce Meschaka Gaby s názvem Muzeum současného afrického umění.

Místnost věnovaná britskému projektu ze sedmdesátých let Women And Work je zase manifestem odhodlání dávat rovnocenný prostor umělkyním a umělcům.

Zatímco mezi lety 2006 a 2010 dostaly ženy v Tate Modern prostor pouze v 17 procentech samostatných přehlídek, mezi lety 2011 a 2015 už se jim věnovala skoro třetina výstav. Navíc galerii od ledna poprvé v historii vede žena − Frances Morrisová, jež se na tento post působením v instituci propracovávala od roku 1988.

Dnes si v Tate Modern doma připadají také mladí lidé, kteří v monumentálních chodbách dělají průvan svými rave party. Jejich novým rajonem jsou bývalé nádrže na olej pod přistavěnou budovou, kam galerie shromáždila performance, videoart, nová média a interaktivní instalace. Pro mladší generaci se z těchto syrových prostor stal obývák, kde odpočívá od vibrací londýnské elektronické hudby při sledování videoartu nebo interaktivních performancí.

Těmi Tate teď, v prvních dnech po otevření nové budovy, nešetří. Mezi ty vyzdvihované patří i dílo slovenského umělce Romana Ondáka, který do prostoru Tate vnesl fronty, jaké si pamatoval ze socialistického Československa. Namísto dychtivých návštěvníků si tak počkali pouze performeři. Obvykle narvanou galerií letos po přístavbě už pět milionů návštěvníků propluje plynně.

A když člověka Tate naštve, dá se i proběhnout. Skupina aktivistů naplánovala na slavnostní otevření minulý pátek sérii protestů proti nevyváženosti nové expozice. Namísto konceptualisty Carla Andreho by z depozitáře vytáhli raději díla jeho partnerky a umělkyně kubánského původu Any Mendiety, která za nevyjasněných okolností zemřela na newyorské ulici po pádu z okna Andreho bytu.

Běžící skupinu s rudě pomalovanými pažemi křičící "Carl Andre zabil Anu Mendietu" galerií pronásledovali kustodi s vysílačkami. Protestní akci však zvládli s takovou noblesou, že by se dala zaměnit za součást oficiálního programu. A přestože na čerstvě natřených stěnách nedostala svůj popisek, do výjimečného kulturního organismu na břehu Temže neoddělitelně patří.