Americký punkrockový zpěvák Iggy Pop, který v sobotu koncertoval na pražském Výstavišti, se už pátou dekádou svléká do půl těla, olizuje divákům ruce, štěká jako pes, bije se do prsou jako opice.
Přestože v promluvách mezi písněmi nepoužije jiné než sprosté slovo, není žádný primitiv. "Gentleman, básník a někdy zběsilé zvíře", jak ho vystihl jeho kytarista, si už v 70. letech vytvořil drsné koncertní alter ego. Udělal to pod vlivem Jima Morrisona ze slavných The Doors, "protože mě běžné koncerty nudily", jak se nechal slyšet, a protože "když mohli být do půl těla obnažení faraoni, proč ne já".
V rozhovorech, kde vystupuje jednoznačně inteligentně, Iggy Pop vážně přemýšlí nad tím, jak "nevypadat příliš dementně" a přitom pořád bavit, provokovat.
Dnes, kdy je Popovi devětašedesát let, už některé věci nedělá: neřeže do svého těla střepy, neskopává aparaturu ani nevyzývá posluchače, aby mu "přišli dát do držky". Dokonce omezil skákání do publika − nejpozději od roku 2010, kdy to zkusil v konzervativní newyorské Carnegie Hall, "došly mi nápady, tak jsem skočil, a k mému překvapení mě nikdo nechytl."
Iggy Pop neskákal ani v sobotu v Praze, ale jinak byl svůj. Hyperaktivně běhal po pódiu, úpěl jako zvíře, s mikrofonem mával jako s mečem a do vzduchu boxoval pěstmi nebo "dělal kraula" − však ve škole kdysi závodně plaval.
Po celý hodinu a čtvrt dlouhý koncert ohromoval osobitými hadími tanci, jež částečně odkoukal od funkového zpěváka Jamese Browna. Napínal zvrásněnou kůži, jako by z ní chtěl vyletět. A když strnul v sošné póze, s naběhlými žilami a kostmi skoro vykloubenými, vypadal jako golem, ještěrka zkamenělá v ještěra.
První den hudebního festivalu Metronome poznamenal déšť. Mladí přišli na The Kooks, starší na Iggyho Popa
Třikrát mohli nedávno Češi vidět Iggyho Popa s jeho nejslavnější, dnes už z větší části vymřelou kapelou The Stooges − roku 2008 v hale na pražském Výstavišti, dva roky nato v Ostravě a roku 2011 v Trutnově.
Teď se zpěvák na Výstaviště, byť už pod širé nebe, vrátil, právě když zažívá velký rok. Na jaře vydal nadprůměrné album Post Pop Depression, v květnu vystrčil prostředníček na filmovém festivalu v Cannes, kde o něm režisér Jim Jarmusch uvedl dokumentární snímek, a do Vánoc ještě chystá knižní životopis.
Mezi tím vším objíždí svět s kapelou, kterou mu postavil anglický kytarista Kevin Armstrong, krátce jeho spoluhráč z konce 80. let a nyní hudební ředitel čtyřčlenného bandu oblečeného v černém, jenž také v Praze reprodukoval hity Popovy sólové dráhy.
Z písní Stooges se hrály všehovšudy tři včetně slavného I Wanna Be Your Dog, zpěvákova povzdechu nad tím, proč se s ním pěkné dívky nemohou mazlit jako se svými psy, který je hudebně postavený na třech opakovaných akordech a pianu nepřetržitě hrajícím jedinou notu.
Svůj barytonový hlas Iggy Pop nejpoctivěji využil v písních Sister Midnight a skladbě Nightclubbing, kterou mladší generaci znovuobjevil film Trainspotting z 90. let, kde zněla slavná replika: "Iggy Pop? Stejně už je mrtvej!" − "Není mrtvej, minulej rok koncertoval a Tommy tam byl!"
Největší část koncertu tvořily skladby ze dvou Popových sólových desek vydaných roku 1977, které zprodukoval a nejen na klavír odehrál David Bowie. Jeho zvukové experimenty tehdy zpěváka odvedly od syrového punkrocku.
Přestože druhý kytarista současné kapely Seamus Beaghen také odbíhá k červeným klávesám značky Nord Stage, písně už znovu stojí na kytarách. A protože ty skoro nepoužívají takzvané krabičky, po celý koncert drží ucelený, valivý zvuk.
Repertoár, v němž není pomalejší skladba, to stmeluje do kombinace punkrocku, tvrdého rocku, místy bluesrocku, a v jediné převzaté skladbě Real Wild Child dokonce rokenrolu. Důležitější než melodie je verva, kterou hudebníci do hraní vkládají. Ze všech nejvíc mladá rytmika − Ben Ellis, skotský "motherfucker on bass", jak ho zpěvák představil, a "motherfucker on drums", tedy bubeník Mat Hector.
Závěrečný blok písní z letošního alba v Praze předčasně utnula bouře, kvůli níž publikum přišlo o dvě skladby. Když ale během songu Gardenia začala přeháňka, stalo se přesně to, oč koncerty Iggyho Popa usilují. Celá ta hra se svlékáním a řvaním přece není nic jiného než obyčejná katarze, pokus přimět publikum, aby se odvázalo, vyřádilo a očistilo od všech starostí, které si s sebou přináší. Takový déšť to z člověka dokonale smyje.
První den hudebního festivalu Metronome poznamenal déšť. Mladí přišli na The Kooks, starší na Iggyho Popa
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist