Recenze: Iggy Pop hrál v Praze hudbu natočenou s Bowiem, déšť na konci koncertu působil očistně

Americký punkrockový zpěvák Iggy Pop, který v sobotu koncertoval na pražském Výstavišti, se už pátou dekádou svléká do půl těla, olizuje divákům ruce, štěká jako pes, bije se do prsou jako opice.

Přestože v promluvách mezi písněmi nepoužije jiné než sprosté slovo, není žádný primitiv. "Gentleman, básník a někdy zběsilé zvíře", jak ho vystihl jeho kytarista, si už v 70. letech vytvořil drsné koncertní alter ego. Udělal to pod vlivem Jima Morrisona ze slavných The Doors, "protože mě běžné koncerty nudily", jak se nechal slyšet, a protože "když mohli být do půl těla obnažení faraoni, proč ne já".

V rozhovorech, kde vystupuje jednoznačně inteligentně, Iggy Pop vážně přemýšlí nad tím, jak "nevypadat příliš dementně" a přitom pořád bavit, provokovat.

Dnes, kdy je Popovi devětašedesát let, už některé věci nedělá: neřeže do svého těla střepy, neskopává aparaturu ani nevyzývá posluchače, aby mu "přišli dát do držky". Dokonce omezil skákání do publika − nejpozději od roku 2010, kdy to zkusil v konzervativní newyorské Carnegie Hall, "došly mi nápady, tak jsem skočil, a k mému překvapení mě nikdo nechytl."

Iggy Pop neskákal ani v sobotu v Praze, ale jinak byl svůj. Hyperaktivně běhal po pódiu, úpěl jako zvíře, s mikrofonem mával jako s mečem a do vzduchu boxoval pěstmi nebo "dělal kraula" − však ve škole kdysi závodně plaval.

Po celý hodinu a čtvrt dlouhý koncert ohromoval osobitými hadími tanci, jež částečně odkoukal od funkového zpěváka Jamese Browna. Napínal zvrásněnou kůži, jako by z ní chtěl vyletět. A když strnul v sošné póze, s naběhlými žilami a kostmi skoro vykloubenými, vypadal jako golem, ještěrka zkamenělá v ještěra.

První den hudebního festivalu Metronome poznamenal déšť. Mladí přišli na The Kooks, starší na Iggyho Popa

Dalších 17
fotografií

Třikrát mohli nedávno Češi vidět Iggyho Popa s jeho nejslavnější, dnes už z větší části vymřelou kapelou The Stooges − roku 2008 v hale na pražském Výstavišti, dva roky nato v Ostravě a roku 2011 v Trutnově.

Teď se zpěvák na Výstaviště, byť už pod širé nebe, vrátil, právě když zažívá velký rok. Na jaře vydal nadprůměrné album Post Pop Depression, v květnu vystrčil prostředníček na filmovém festivalu v Cannes, kde o něm režisér Jim Jarmusch uvedl dokumentární snímek, a do Vánoc ještě chystá knižní životopis.

Mezi tím vším objíždí svět s kapelou, kterou mu postavil anglický kytarista Kevin Armstrong, krátce jeho spoluhráč z konce 80. let a nyní hudební ředitel čtyřčlenného bandu oblečeného v černém, jenž také v Praze reprodukoval hity Popovy sólové dráhy.

Z písní Stooges se hrály všehovšudy tři včetně slavného I Wanna Be Your Dog, zpěvákova povzdechu nad tím, proč se s ním pěkné dívky nemohou mazlit jako se svými psy, který je hudebně postavený na třech opakovaných akordech a pianu nepřetržitě hrajícím jedinou notu.

Svůj barytonový hlas Iggy Pop nejpoctivěji využil v písních Sister Midnight a skladbě Nightclubbing, kterou mladší generaci znovuobjevil film Trainspotting z 90. let, kde zněla slavná replika: "Iggy Pop? Stejně už je mrtvej!" − "Není mrtvej, minulej rok koncertoval a Tommy tam byl!"

Největší část koncertu tvořily skladby ze dvou Popových sólových desek vydaných roku 1977, které zprodukoval a nejen na klavír odehrál David Bowie. Jeho zvukové experimenty tehdy zpěváka odvedly od syrového punkrocku.

Přestože druhý kytarista současné kapely Seamus Beaghen také odbíhá k červeným klávesám značky Nord Stage, písně už znovu stojí na kytarách. A protože ty skoro nepoužívají takzvané krabičky, po celý koncert drží ucelený, valivý zvuk.

Repertoár, v němž není pomalejší skladba, to stmeluje do kombinace punkrocku, tvrdého rocku, místy bluesrocku, a v jediné převzaté skladbě Real Wild Child dokonce rokenrolu. Důležitější než melodie je verva, kterou hudebníci do hraní vkládají. Ze všech nejvíc mladá rytmika − Ben Ellis, skotský "motherfucker on bass", jak ho zpěvák představil, a "motherfucker on drums", tedy bubeník Mat Hector.

Závěrečný blok písní z letošního alba v Praze předčasně utnula bouře, kvůli níž publikum přišlo o dvě skladby. Když ale během songu Gardenia začala přeháňka, stalo se přesně to, oč koncerty Iggyho Popa usilují. Celá ta hra se svlékáním a řvaním přece není nic jiného než obyčejná katarze, pokus přimět publikum, aby se odvázalo, vyřádilo a očistilo od všech starostí, které si s sebou přináší. Takový déšť to z člověka dokonale smyje.