Vítězný maďarský film z Varů by neudělal ostudu ani v Cannes, Češi potřebují víc sebevědomí

Byl to bouřlivý festival. Režisér Jean-Luc Godard během něj rozřezal plátno a brzy nato byl ubit k smrti popelníkem. Ta první věc se opravdu stala před dávnými lety v Cannes, ta druhá nikoliv. Ale obě události jsou součástí posledního, životopisného filmu Vlk z Královských Vinohrad režiséra Jana Němce, který v sobotu večer posmrtně obdržel na karlovarském festivalu zvláštní uznání.

"Nebojte se a zlobte," vyzval tvůrce, producenty i všechny přítomné v sále během slavnostního zakončení dramaturg snímku Jakub Felcman.

Poslední Němcův "zlobivý" opus je takový skoro rodinný podnik. Ale hlavním vítězem se v Karlových Varech stal jiný "rodinný podnik", který natočil maďarský tvůrce Szabolcs Hajdu a nazval ho Rodinné štěstí.

Němec na svém snímku pracoval s filmovou "rodinou", se studenty z FAMU. Hajdu svou novinku natočil u sebe doma a sám v ní hraje s manželkou, synem i nejlepším kamarádem. Za kamerou se vystřídalo třináct režisérových studentů. Hajdu oprávněně získal nejen cenu pro nejlepšího herce, ale také Křišťálový glóbus.

Maďarským tvůrcům Karlovy Vary rozumějí. Před třemi lety tu cenu za režii a zvláštní cenu poroty vyhrál György Pálfi za film Volný pád, o rok později maďarské drama Jánose Szásze Velký sešit dosáhlo na cenu nejvyšší. Ale letos je to jiné.

Volný pád byl snímek renomovaného tvůrce. Jenže výrazně zaostával za Pálfiho vrcholnými díly Taxidermia a Škyt, která stála u zrodu moderního maďarského filmu před deseti lety. A Velký sešit bylo pozoruhodné, leč trochu anachronické drama. Zato Rodinné štěstí je dotažený filmový klenot, který naplno vyvrací podezření, že tvůrci "první ligy" jezdí v poslední době do Karlových Varů soutěžit jen se svými slabšími tituly.

Hajdu v roce 2006 natočil jedno z nejsilnějších dramat uplynulé dekády Bílé dlaně, vyprávějící o útrapách režisérova bratra, gymnasty v komunistickém Maďarsku. Před deseti lety za něj získal zvláštní uznání v karlovarské soutěži Na východ od západu. Rodinné štěstí je nejlepším Hajduovým filmem od té doby. Inspirace vlastní rodinou se opět vyplatila.

Tentokrát však nejde o nic víc než o ty nejběžnější situace, hádky, spory o výchovu neklidného syna, které eskalují, když se na čas do bytu nastěhuje rodina manželčiny sestry, která se neúspěšně pokoušela usídlit ve Skotsku.

Snímek vychází z divadelní hry, ale Hajdu jej vypráví sebevědomou filmovou řečí a mezi několika stěnami vytváří drobná, intenzivní dramata − jako když se rozjívený synek ztratí a není k nalezení.

Takový film už v karlovarské soutěži dlouho nebyl. Nenápadný, a přesto ohromující od první do poslední chvíle. Přesné, realistické dialogy na minimálním prostoru ústí v ty nejběžnější obavy, křivdy a výtky týkající se manželských neshod či způsobu výchovy potomka. Ale také jde o film vtipný a plný živelné energie, střídá nálady tak přirozeně a náhle, jako tomu bývá v životě.

Také druhý nejdiskutovanější film soutěže, ruská Zoologie, dosáhl v Karlových Varech úspěchu − získal zvláštní cenu poroty, druhé nejvyšší ocenění. Snímek postavený na jednom nápadu, že jeho hrdince naroste ocas, pomocí fantaskní premisy suverénně vypráví možná až moc obyčejný příběh utiskované ženy hledající štěstí a čelící předsudkům okolí.

Rodinné štěstí i Zoologie by se klidně mohly objevit třeba v druhé soutěži Un Certain Regard prestižního festivalu v Cannes a neudělaly by tam ostudu − především tedy ten první.

Je otázka, co to vypovídá o kvalitě karlovarské soutěže, kde byly jinak spíš rozpačité snímky s několika sympatickými okamžiky − ať už italská filozofická detektivka Zpovědi, německé křesťanské drama s pornografickou příchutí Prvotní štěstí, či Hřebejkova česko-slovenská Učitelka, která získala hereckou cenu pro hlavní představitelku Zuzanu Mauréryovou.

Za rok se uvidí, zda Jan Němec skutečně nakazil studenty oním zlobivým duchem. A zda se diváci dočkají sebevědomě drzých českých snímků, které nebudou dostávat vedlejší ceny, u nichž vždy hrozí podezření, že jde jen o jakési ceny útěchy na domácí půdě.