Podle nové biografie se Stalin považoval za schopnějšího cara než všichni Romanovci

Na novém životopisu Josifa Vissarionoviče Stalina od Olega Chlevňuka je nejpozoruhodnější, v jak věcně informativním tónu se nese. V žánru dosud přeložených biografií sovětského diktátora nemá tato v Česku zatím konkurenci.

Tolik let po roce 1989 se to může zdát zvláštní, ale je to tak: velkou část pozdější "stalinské" produkce, hlavně memoáristiku, poznamenal myšlenkově nekomplikovaný antikomunismus, který místo faktů často servíroval emoce a pasoval Stalina do čtenářsky sice vděčné, myšlenkově však nepříliš invenční podoby monstra.

Sám Chlevňuk v té souvislosti pro různé své předchůdce používá termín "archivní publicistika" a dává najevo, že považuje za překonané třeba kdysi také v tuzemsku hojně čtené knihy Triumf a tragédie od Dmitrije Volkogonova nebo Stalin od Edvarda Stanislavoviče Radzinského.

K tomu je třeba dodat, že pokud se hlavně v 90. letech objevil kvalitní titul věnovaný Stalinovi, i tak občas doplatil na amatérismus českého polistopadového nakládání. Například podstatná biografie Roberta C. Tuckera, v originále nazvaná Stalin jako revolucionář, česky v roce 1995 vyšla − jak bylo tehdy běžné − bez rejstříků i poznámkového aparátu.

Z tohoto hlediska by se Chlevňuk, který nechává emoce stranou, mohl někomu jevit čtenářsky méně atraktivní. Věřme, že dnes už to tak není. Jeho kniha se nehonosí novými a senzačními odhaleními. Přiznává, že mnoho ruských archivů včetně toho klíčového, Archivu prezidenta Ruské federace, bylo badatelům zatím zpřístupněno jen v torzovité podobě, že v posledních letech nevystoupili noví pamětníci a nevyšly ničí převratné vzpomínky.

Jednou z nejčastějších vět v knize je ta, že autor něco neví, případně že k nějaké tradované tezi ze Stalinova života neexistuje věrohodný pramen ani dokument. Nic z toho však jeho knihu nesnižuje, naopak. Více než 60 let po Stalinově smrti můžeme mít konečně pocit, že autor své téma, všechny ty miliony zbytečně a svévolně zavražděných, doopravdy opanoval a jako vypravěč hraje se čtenářem nevášnivou a nerozhořčenou, slušnou hru.

Když v roce 1995 v Nakladatelství Lidové noviny vyšly Dějiny Ruska od Milana Švankmajera a spol., vzbudila tehdy polemiku autorská teze, že Sovětský svaz nebyl žádným dočasným ideovým experimentem bez hlubokých příčin a snad i následků, ale že ve skutečnosti šlo o zatímní vyvrcholení dlouhodobých tradic carské říše včetně imperiálních snah o světovládu.

Dnes, s Vladimirem Putinem, už bychom té tezi rozuměli lépe, a také Chlevňuk si nejen myslí, ale též dokládá, že Stalin se považoval za schopnějšího cara než všichni Romanovci před ním dohromady.

Nebyl to ani démon zasvěcený zlu, ani byrokratický "génius průměrnosti". Mistrem zla se nenarodil, ale proměňoval se v něj postupně, jak mu systém nekontrolované moci, opřený o carskou tradici, otevíral čím dál širší možnosti k uplatnění jeho primárně agresivní povahy.

Proč se student tbiliského kněžského semináře stal profesionálním revolucionářem? Ze začátku měl k revoltě stejné generační důvody, které účinkují v každé době; obdobně jako na začátku Stalin se jen o pár let dřív u nás vzepřel systému třeba T. G. Masaryk.

Dál už to ale bylo jinak: strukturovanější společnost, než byla ta, která fungovala na Stalinově rodném Kavkaze, by část jeho sklonů eliminovala a část možná převedením do nějaké pozitivní formy i strávila. Carský systém však takovou schopnost neměl, vůle k zavržení všech, kdo se chtěli jen trochu lišit, v něm bylo více než vůle k integraci. A tak se Josif Džugašvili stal lupičem a teroristou, ze společenského hlediska jako po másle.

Následný Stalinův mnohaletý kolotoč zatčení, sibiřských vyhnanství a útěků z nich se vyplatí číst spolu se životopisem Felixe Dzeržinského, šéfa tajné policie zvané Čeka, od Sylwie Frolowové, který vyšel česky před pár měsíci pod názvem Láska a revoluce. V případě obou mužů, jež se věkem lišili pouze o dva roky, se ocel kalí stejně nezadržitelně, zřícení do zkázy má obdobně osudovou příchuť.

Plasticky je v knize vylíčena například geneze Stalinových vztahů s Leninem: nešlo o střet dvou kvalitativně různých podob revoluce, lepší a horší, ale o souboj dvou typem identických dravců, ve kterém vyhrál ten, jemuž ve finále zbylo víc vůle k moci a fyzických sil.

Značný prostor Chlevňuk věnuje také popisům Stalinova úřadování ve snaze zprostředkovat, co Stalin skutečně o povaze své vlády věděl a o čem vědomě rozhodoval. Od většiny nacistických vůdců se lišil jednoznačnou rétorikou: k označování svých činů neužíval krycí metafory. Chlevňuk na mnoha místech cituje z papírů, kde Stalin nařizuje, že toho či onoho člověka je potřeba prostě zavraždit.

Je to příběh, jehož podstatou se stalo odhazování lidské zátěže, od začátku do konce. Systém, do kterého Stalin nastupuje, nabízí nebýt na nikom a ničem závislý. Diktátor se té možnosti chápe a situaci celý svůj život dál zjednodušuje, sráží jednoho potenciálního protivníka po druhém.

V rámci státních teroristických kampaní zlikviduje všechny bývalé soudruhy, kteří mu kdy pomohli k moci a hrozí, že by k němu snad mohli mít vztah. Pak všechny, kdo by se jim možná mohli podobat. Na konci všeho toho vraždění zůstává skutečně sám, a to doslova. Na smrtelném loži na dače v Kuncevu umírá ve zbytečných bolestech několik dní prostě proto, že jeho nejbližší spolupracovníci se v souvislosti s ním bojí už úplně všeho: i toho, co by se snad stalo, kdyby mu zavolali lékaře.