Pučisté v Turecku udělali chybu, že Erdoganovi nesebrali telefon, říká historik Snyder

Nemuset o víkendu absolvovat tři vystoupení na debatním fóru Meltingpot, které se konalo v rámci festivalu Colours of Ostrava, americký historik Timothy Snyder by zcela jistě sledoval, jak jdou dějiny. „Jako by nestačil brexit a teroristický útok v Nice, teď do toho přijde ještě pokus o vojenský puč v Turecku,“ říká Snyder v sobotu odpoledne a hned si posteskne, že v Ostravě neměl dost času nejnovější dění nastudovat.

„Je ale důležité nevnímat tyto incidenty jednotlivě, kdy nad kaž­dým zavrtíme hlavou a pak přejdeme k dalšímu. Vše spolu souvisí. Čelíme krizi evropského řádu, kterou musíme vnímat právě takto a nenechat se rozptylovat jednotlivostmi,“ dodává.

HN: Jak si vysvětlujete pokus o vojenský puč v Turecku?

Neznáme podrobnosti, ale je tu zjevná návaznost na minulé vojenské převraty v Turecku a dlouhodobé napětí mezi tou částí turecké společnosti, která je více nábožensky orientovaná a možná náchylnější podlehnout populismu, a tou druhou, sekulární, která víc tíhne k institucím a tradičně měla podporu armády. Dřívější vojenské převraty v této zemi motivovala snaha vrátit se k tradici sekulárního Turecka, jak ji ve 20. století prosadil Mustafa Kemal Atatürk. Nynější pučisté zřejmě usoudili, že mají poslední příležitost změnit směřování země, než prezident Erdogan zkonsoliduje veškerou moc.

HN: Nenabízí se paralela s tři roky starým vojenským převratem v Egyptě, jenž odstavil Muslimské bratrstvo a k moci vynesl nynějšího prezidenta Sísího?

Paralely by šlo hledat i jinde, vojenské puče nebývaly cizí ani Evropě. Úspěch evropského projektu lze přece soudit také podle toho, že země s výraznou vojenskou minulostí jako Portugalsko, Španělsko či řekněme Řecko se díky evropské integraci proměnily v demokracie. Evropská unie vznikla po druhé světové válce v reakci na selhání evropského militarismu. A relativně nedávno Evropa integrovala podstatnou část někdejší Jugoslávie, tedy dějiště poslední velké evropské války.

Turecko hledá svoji roli

Dalších 5
fotografií

HN: Jak to souvisí s Tureckem?

Evropské dějiny se odvíjí od toho, co je Evropa schopná integrovat a co už ne. Posledních 10 let otázka zněla, zda Evropská unie zvládne integrovat Ukrajinu, tedy zemi, která byla po většinu existence Sovětského svazu součástí tohoto socialistického státu, a Turecko, které má muslimskou většinu obyvatel.

HN: Razíte teorii, že v Evropě se státy buď mohou integrovat, nebo posilovat své imperiální ambice, jiná možnost neexistuje. Totéž podle vás platí pro Turecko?

Neexistuje nic jako národní dějiny jediné země, to je mýtus. Kaž­dá země má na výběr, zda se integrovat, nebo proměnit v říši. Rusko se rozhodlo, že o integraci nestojí, a teď hledá poslání, které ho přesahuje – kvůli tomu zabralo území cizího státu a nyní se snaží zničit Evropskou unii. Ukrajina? Teď je mimo Evropskou unii, ale chce do ní patřit. A Turecko? Tamní elity zřejmě o integraci nestojí. Podle mě Turecko nyní hledá roli, která by přesahovala jeho hranice a vnitřní záležitosti. Což bude vzhledem k tomu, s jakými zeměmi sousedí, obtížné. Už před nynějším pokusem o převrat mě zarazilo, jak prezident Erdogan těžko zaujímal postoj k Sýrii, jak měnil názor na syrskou krizi. Domnívám se, že Turecko své poslání stále nenašlo.

HN: Podle sobotních údajů z tureckých agentur při pokusu o puč zahynulo přes 160 lidí a více než 1400 jich bylo zraněno. Lze ta čísla dát do kontextu?

Ano a jsou velice nízká. Jsou samozřejmě strašná, ale srovnatelná například se střelbou v nočním klubu ve floridském Orlandu. Spíš si pojďme říct, zda to vůbec byl puč, protože existují dva způsoby, jak takový puč provést. V prvním případě máte vše připravené, a než se vůdce dozví, co se stalo, je odříznutý od světa ve svém letním sídle a zemi vede nějaký generál. Ve druhém případě jste připraveni vyvolat revoluci, to znamená poslat do ulic vojáky nebo partyzány a nechat je, aby zabili spoustu lidí.

To, co se nyní přihodilo v Turecku, nebylo ani jedno z toho. Pučisté neměli podporu celé armády a hlavně včas nezajali prezidenta. Obraz toho, jak Erdogan v pátek večer přes mobilní videoaplikaci FaceTime promlouval k Turkům, je nezapomenutelný. Pučisté udělali chybu, že Erdoganovi nesebrali telefon. Stejně tak nešlo ani o revoluci, protože vojáci až na výjimky nebyli ochotní střílet do lidí. A v okamžik, kdy lid vyjde do ulic a armáda jej nepostřílí, je jasné, že se revoluce nekoná.

HN: Budou historici tento pokus o převrat jednou označovat jako pozdní dozvuk takzvaného arabského jara?

Nemyslím si to, protože arabské jaro mělo kromě politických také ekologické kořeny. Chce to trochu představivosti, ale zkuste sledovat, kam mířím. Na začátku arabského jara v Egyptě lidé vyšli do ulic mimo jiné kvůli nedostatku chleba. Ten vznikl, když Číňané vykoupili všechnu pšenici. A Číňané vykoupili pšenici, neboť Čína za sebou měla neobvykle suché léto roku 2010. Stejně tak v Sýrii ve městech protestovali farmáři, kteří sem emigrovali ze severozápadu země. Emigrovali, protože je globální oteplování připravilo o obživu.

HN: A v Turecku?

V Turecku nynější politická krize vznikla z toho, jak naložit s imigranty a jak se postavit ke kolapsu Sýrie. Obojí souvisí s proměnami životního prostředí.

HN: Budiž, také protesty v istanbulském parku Gezi před třemi lety začaly jako ekologická demonstrace. Ale pak se proměnily v demonstraci proti turecké vládě.

A tak to bude i v budoucnu. Pokud chceme, aby Blízký východ a země severní Afriky vůbec měly budoucnost, musíme začít brát vážně globální oteplování. Možná je zvláštní o tom hovořit teď, když umírají lidé, ale podobné incidenty se budou opakovat, jestliže nezabráníme proměně Blízkého východu a severní Afriky v poušť. Když to nedokážeme, čím dál víc lidí bude migrovat na sever. V zemích, kam přijdou, to vytvoří nesmírný tlak na stát. A ten stát dříve či později zkolabuje.

HN: Obraťme list. Je čtvrteční teroristický útok ve francouzském Nice důvodem, aby Evropa posílila bezpečnost? Český ministr zahraničí Zaorálek už v dubnu hovořil o tom, že Evropa bude usilovat o bezpečnostní zkušenosti Izraele.

Nejsem odborník na bezpečnost, ale namítl bych, že ani v Izraeli se nepodaří předejít všem teroristickým útokům. Připusťme si, že teroristické útoky se budou dít i nadále. Pokud ročně dojde k jednomu, dvěma, či dokonce ke třem, ať už ve Francii nebo ve Spojených státech, je to strašné, ale pořád to není důvod, aby se tyto společnosti rozpadly.

Pochopme, proč terorismus existuje: využívá toho, že média nepřetržitě pokrývají dění na celém světě. Teroristé vědí, že stačí zabít pár lidí, aby tím vyděsili celé národy. A my v té hrůze zapomínáme, že zatímco teroristé zavraždili několik tuctů občanů, za stejnou dobu víc lidí zemřelo kvůli zdravotním potížím.

HN: Čili hlavně nepropadat strachu?

Jistě existují i bezpečnostní opatření, která musíme učinit, ale hlavní je nedopustit, aby se demokratické země rozpadly ze strachu. Nebo aby z tohoto strachu činily zásadní politická rozhodnutí o své budoucnosti.

HN: Teď narážíte na brexit?

Existují dva způsoby, jak vstřebat emoce z teroristického útoku. Buď si řekneme, že k teroristickým útokům dochází ve Francii, Belgii či ve Velké Británii, a že se s nimi tedy musíme vypořádat jako jednotná Evropa. Nebo řekneme, že k teroristickým útokům dochází ve Francii a v Belgii, pročež my jako Velká Británie opustíme Evropskou unii a budeme své hranice hlídat sami.

Kde je psáno, že to dovedeme lépe než Evropa? Podle mě je správná cesta ta první. Velmi by mě mrzelo, kdybychom několika ozbrojeným mladým mužům přisoudili takovou váhu, že kvůli nim změníme politický řád celého kontinentu.