Když Iva Bittová prochází očistcem, je u toho skladatel Vladimír Godár

Slovenský skladatel Vladimír Godár je osudová rána, která čas od času udeří do zpěvačky Ivy Bittové. Když ta chvíle přijde, Bittovou rozpálí jasným plamenem. Zpěvačka hoří jako biblický keř, v němž se Mojžíšovi zjevil Bůh. Také hudba, kterou Godár pro Bittovou připravuje, je vždy zjevením. I proto, že ji interpretuje právě Bittová. Obojí do sebe ideálně zapadá. Kruh se uzavírá.

Iva Bittová teď se smyčcovým Muchovým kvartetem vydala album Slovenské spevy, jež vychází z lidových písní instrumentovaných maďarským skladatelem Bélou Bartókem. Godár je upravil pro smyčcové kvarteto a zpěv.

"Pouhá" transkripce je v Godárově případě jedinečnou tvorbou. Obdobně jako před dvanácti lety, kdy z klavírní partitury pro Škampovo smyčcové kvarteto a Ivu Bittovou přepsal příbuzný repertoár − Moravskou lidovou poezii v písních Leoše Janáčka.

Příbuzný je proto, že Bartók i Janáček sbírali lidové písně zhruba ve stejné době. Stali se etnografy, kteří folklor nejen zapisovali, upravovali a vycházeli z něho při komponování, ale tehdy, na počátku 20. století, rovněž využili nahrávací techniku − Edisonův fonograf s voskovými válečky, na které zaznamenávali venkovské zpěváky.

Iva Bittová dnes ty písně zpívá někde na pomezí. Nehraje roli syrové lidové zpěvačky udržující stůj co stůj kontinuitu starých časů. Ale není ani mramorově hladká jako mnozí interpreti, kteří k úpravám lidových písní přicházejí z pozic "vysokého" umění. Bittová zůstává tím ušlechtilým divochem, jímž byla od počátku své hudební dráhy − byť loni, na prahu svých šestapadesáti let, dokončila studia na Akademii staré hudby při Masarykově univerzitě v Brně.

Posluchače, kteří s ní procházejí celou kariérou, už album Slovenské spevy vlastně nezaskočí. Úplně stačí, že udržuje linii. Bittová stále ohromuje střídáním hlasových rejstříků, tím osobním "klišé", které v každé chvíli dokonale funguje coby emoční karneval. Hlas Ivy Bittové na sebe bere masky jako venkované o masopustu. Střídá role. A zatímco jindy dokáže znít chvíli ďábelsky a vzápětí božsky, deska Slovenské spevy nabídne očistec.

"Houslový rejstřík" zpěvaččina hlasu − snad daný týmž nástrojem, na který se Bittová obvykle doprovází − se přirozeně pojí se zvukem smyčcového kvarteta.

Bylo to tak v případě Škampovců v Janáčkovi a je to stejné i nyní s kvartetem Muchovým. Ale posluchač nepocítí jen pouhé souznění, je to splynutí.

Skladatel Vladimír Godár pro něj vytváří citlivou zvukovou směs, kterou jako by míchal z hudby různých historických vrstev. Mimořádně to fungovalo také v původní Godárově hudbě pro album Ivy Bittové nazvané Mater − silnou duchovní meditaci z roku 2006, kterou zpěvačka nahrála s dirigentem Markem Štrynclem, Sborem Konzervatoře v Bratislavě a především souborem Solamente naturali používajícím historické nástroje.

"Čas je hlavním médiem hudby a posedlost časem ve všech jeho rozměrech je jistě chorobou z povolání všech muzikantů," řekl před deseti roky HN Godár k albu Mater. Jeho tématem bylo narození, smrt a znovuzrození a nahrávka se ozývala jako hlas z neurčité minulosti, ovšem znějící současnou dikcí.

Platí to i pro Godárova lidového Bartóka, skladatele, s nímž má Iva Bittová zkušenost už z roku 1996, kdy s filharmoničkou Dorotheou Kellerovou svérázně nahrály jeho 44 duetů pro housle. Bylo to první vykročení Ivy Bittové vstříc klasické hudbě, které následně potvrdilo její album Classic, jež už názvem deklarovalo zpěvaččino odpoutávání se od takzvané alternativní scény.

Tehdy se Bittová začala proměňovat v umělkyni světového formátu. A tou je také na albu Slovenské spevy.