Zápisky šumavského samotáře a básníka Szpuka jsou hutné jako bahno

Název právě vydané knihy A zavaž si tkaničky evokuje, že by mohlo jít o roztomilé historky z pískoviště. Deníkové záznamy šumavského básníka a samotáře Romana Szpuka jsou ale spíš nebezpečnou výpravou na odvrácenou stranu planety. Na pojištění zapomeňte, návrat do občanského života není zaručen. Pokud se čtenář přece jen vrátí, tak jiný, s pochybnostmi o tom, zda nezměnit svůj život.

Roman Szpuk je blouznivec a vizionář. Dlouhé roky dělá osamělé povolání meteorologa. V běžné řeči užívá desítky označení pro mraky. V okolí Churáňova a Boubína zná každý vývrat, ví, kudy se dá projít močálem. Vstane za tmy a s camerou obscurou zhotovenou ze staré krabice se pokouší zachytit odlesk slunce na pahýlech stromů. Nejlépe − to neznamená, že dobře − je mu v mrazu v hlubokém lese.

Občas se vrací dolů do Vimperku. Z jeho deníků by se mohlo zdát, že tu potkává jen alkoholiky, blázny, bezdomovce, Romy a děti. Lidi na okraji, kteří žijí po svém a platí za to − třebas neochotně. Szpuk je neustále v pohybu, jeho slovníkem řečeno na potulce. Z opakované hospitalizace na psychiatrii se vrací k rozpadající se rodině, z protialkoholní léčby do pralesa. Jen jít dál, neustat. Takové byly dva roky od října 2012 do října 2014, které zaznamenal ve svých denících. Poněkud bezkrevný název je jejich jedinou slabinou.

Zápisky samotáře Szpuka jsou hutné jako bahno

Další 2
fotografie

Szpukovou devízou je vnímavost. On skutečně vidí. Má cit pro paradox a extázi, pro vše, co není vlažné. "Jsem čirý pozorovatel, do zápisků nevkládám vlastní soudy. Procházím městem a vidím tváře, procházím lesem a vidím stromy. Nehodnotím," říká autor, který s redaktorem Antonínem Petruželkou pustil do světa jen třetinu původně zapsaných textů. Redukce knize prospěla − je hutná jako bahno.

Szpuk vrací do literatury i několik zdánlivě ztracených principů. Tím prvním je popis krajiny, ono klostermannovské brouzdání se močály a postávání před rozeklanými velikány, které, zdálo by se, vynálezem fotografie a filmu ztratilo své opodstatnění. Proč složitě popisovat něco, co lze jednoduše ukázat, že?

Szpuk tuto mrtvolu přesto dokázal resuscitovat. Recept? Vzdělání meteorologa a vztah k přírodě zpečetěný tím, že autor od brzkého jara do pozdního podzimu často spí venku a v bouřích vyráží na vrcholky. Szpuk v krajině nehledá ztišení a nějakou konejšivou moc. V bezohledné nekompromisnosti jejích zákonů nachází spíš rezonanci k vlastní zkoušené duši. Snad proto všechny ty noční pochody, mráz a vichr. "Stoupám po břehu Pravětínského potoka. Noc bez měsíce mě kryje lépe než hrob. Jdu poslepu, čtu terén chodidly."

Druhým Szpukovým darem moderní české literatuře je návrat rozervaného romantického hrdiny. Pravda, středobod světa dovede sám ze sebe uplácat každý psavec, tímto výhradním zájmem ale oslovuje jen svou babičku, maximálně subkulturu. Szpuk také píše o sobě, žije však tak specifickým životem, že žádnou subkulturu ani nemá, a řádky o tom, jak ho manželka posílá − naprosto pochopitelně − z domu, tvoří jeden z podstatných proudů jeho deníků. Kdo mu porozumí? Každý. "Jdeme stopovat. Auta nás míjejí. Chvějeme se mrazem. 'Proč jsou tak zlí?' komentuje projíždějící auta Dominik. 'Nejsou zlí,' říkám. 'Je jim to jedno'."

Szpukova prozaická haiku a jeho pozici na okraji lze pochopit i srovnáním s jiným samorostem, mužem, který byl nejvíc doma mezi zvířaty a rostlinami, Bohuslavem Reynkem. Je tu řada rozdílů a Szpuk není žádným reynkovským klonem, oba ale kladou podobný důraz na mlčení, na bytostně prožívané křesťanství stojící stranou veškeré hierarchie, na roli nesmlouvavé krásy v umění. A na chmury, které nelze obejít, ba ani jimi projít, dá se jimi jen setrvale procházet. Ostatně i Szpuk by o sobě mohl říci ono notoricky známé "Jsem blázen ve své vsi".

Szpuk se jako meteorolog živí pozorováním počasí. Jako autor deníků vsadil na pozorování přírody a nás lidí. Pozor na něj: Tenhle člověk dokáže zahlédnout, jací jsme doopravdy.