Recenze: Robert Plant se na koncertě v Plzni hnal všemi směry, za hudbou z Ameriky i z Afriky

Anglický zpěvák Robert Plant pohodí hřívou, těmi kudrlinkami vlasů až na ramena prokvetlými stříbrem, pak zakroutí zápěstím, zamává se stojanem na mikrofon − a nakonec do toho mikrofonu z plna hrdla zakřičí.

Jistě, zanedlouho osmašedesátiletý Plant už křičí hlouběji, než když v dobách kapely Led Zeppelin svůj tenorový hlas neustále šponoval výš a výš. Ale kdo Planta ve středu poslouchal na koncertě v plzeňském amfiteátru Lochotín, nemohl se ubránit dojmu, že zpěvák lépe zabarvuje slova, chytřeji frázuje, nápaditěji intonuje. Stále má charisma, že posluchač na něm může oči nechat. Což by v případě Plantovy současné kapely Sensational Space Shifters znamenalo, že mu leccos uteče.

Během zhruba stominutového koncertu se na pódiu střídá šestero hudebníků, kteří na elektrické kytary, bendža, mandolíny, africké nástroje, klávesy a syntezátory vytvářejí úchvatně jednolitý tah rocku, psychedelie, blues, elektronické a africké hudby.

Plant rozhodně nelpí na originálech: ať zpívá černošské blues, folk, nebo skladbu z repertoáru Led Zeppelin, nejde mu o to, udržet původní strukturu, zopakovat každou notu, uchovat každý kytarový riff.

Záměrně písně nechává rozcuchané, měňavé, aby do nich svým výbojem mohl udeřit každý hudebník − ať už kytarista Justin Adams spustí sekvenci sestupných, tvrdých rockových akordů, nebo na pódium vběhne africký hudebník Juldeh Camara, začne ržát na jednostrunné housle zvané riti a celá kapela kvůli němu změní tempo.

Vše má své místo, akustické i elektrické nástroje, sólové party i kolektivní improvizace, vymyšlené pasáže i volnější plochy − a přesto má člověk pocit, že to celé vzniká právě teď, přímo před ním.

Robert Plant se v Plzni hnal všemi směry, za hudbou z Ameriky i z Afriky

Další 3
fotografie

Existují různé názory na to, proč Plant tuto koncertní sestavu již třetím rokem udržuje. A patrně to nebude z obav, že by jinak propadl nostalgii a věčným nabídkám na oživení Led Zeppelin − vždyť od rozpadu této slavné britské kapely letos uplyne šestatřicet let a Plantova sólová dráha už má třikrát tak dlouhé trvání jako zeppelinská éra.

Druhé vysvětlení může souviset s tím, že čím je Plant starší, tím častěji hovoří o tom, co jej přivedlo k hudbě − jak v britském Birminghamu kdysi čekával, než se otevře obchod s gramofonovými deskami, a kterak by nikdy nezačal zpívat, neslyšet předtím nahrávky černých amerických bluesmanů.

Teď už jsou sice "všichni mí hrdinové po smrti", jak Plant pravil nedávno, ale také na koncertu v Plzni neustále citoval z riffů a textů starých bluesmanů Howlin' Wolfa, Willieho Dixona či Bukky Whitea. Mimoděk připomínal, že z jejich hudby kdysi vzešli také Led Zeppelin.

Pak je tu ale ještě fakt, že Plant se neustále potřebuje posouvat dál. "Uvízl jsem v Americe / Obrací mě naruby", zpíval také v Plzni ve skladbě Turn It Up o tom, co jej před třemi roky přimělo odstěhovat se z amerického Austinu zpět do Anglie a tím zároveň završit období, kdy s kapelou Band of Joy a zpěvačkou Alison Kraussovou stavěl na hudbě z amerických kořenů.

Plant přišel zpět do Británie a zrodil Sensational Space Shifters − v podstatě svoji obměněnou sestavu z minulé dekády. Jako bubeník sem ale nově nastoupil Dave Smith, toliko obdivovatel jazzu a šéf ansámblu gambijských perkusistů, a právě Juldeh Camara − muzikant přímo z Gambie, který v přísně třídní společnosti zdědil úlohu takzvaného griota, lidového zpěváka a vypravěče.

Privilegovanou roli má také nyní u Planta, kde se Afričanovi přizpůsobují oba kytaristi a písně gradují tak, aby je Camara extatickými sóly dohnal na vrchol.

Protože se ale vše protíná ještě s britským basistou Billym Fullerem a klávesistou Johnem Baggottem, kteří byli v 90. letech minulého století v anglickém Bristolu součástí takzvané triphopové scény, zní to podivuhodně eklekticky.

Také koncert v Plzni šlo vnímat jako nesmírně přitažlivou a našlapanou hudbu, ale přitom mu rozumět jako odkrývání hudebních souvislostí.

Když se v písni Little Maggie kytarista Liam Tyson chopí bendža, udělá to proto, že jde ještě o předválečnou skladbu později tradovanou v americkém bluegrassu. Ovšem vzápětí druhý kytarista Justin Adams začne hrát na africký strunný nástroj ngoni, jejž do Ameriky kdysi přivezli afričtí otroci a z něhož se postupně vyvinulo právě bendžo. Najednou se vše propojí.

Baladu nazvanou Babe, I'm Gonna Leave You, kterou ještě před Led Zeppelin zpívala písničkářka Joan Baezová, zase Tyson na plzeňském koncertě odehrál na akustickou kytaru. Naplno zde rozvinul už Zeppeliny vymyšlenou flamenkovou pasáž, originálně ovšem zněla, protože klávesista Baggott pod prsty vybrnkávanou melodií tiše pouštěl futuristické samply smyčců.

V předehře ke slavné zeppelinovce Whole Lotta Love kapela ocitovala útržky několika bluesových standardů, ale celou dobu je podbarvovala africkým beatem − takže blues posilněné od kořenů. A v autorské skladbě Rainbow všichni hudebníci popadli africké bubny zvané bendir, které vypadají jako tamburína, jen na rozdíl od ní nemají chřestítka.

Robert Plant nevěří na to, že se hudebníci vyvíjejí v izolaci, jen vlastní invencí, talentem a pílí. Všechny své milníky přičítá muzice, kterou slyšel, vstřebal a později nějak použil. Též jeho současná, hudebně všežravá a přitom nenasytná kapela nedělá nic jiného, než že vedle sebe staví nejrůznější muziku − jakkoliv vzdálenou, v jejím podání nakonec vždy příbuznou.

Ta hudba je tak pestrá, že se rozbíhá všemi směry. A Plant se za každým žene. Každý vyzkouší. Jednou je zase všechny někde použije.