Neměli jsme ani temnou komoru, vzpomíná Birgus na založení největší fotografické vysoké školy v Česku

Vytvořit dobrou vysokou školu bez kvalitních kantorů je nemožné. Ovšem počátkem devadesátých let to byl pro vznikající Institut tvůrčí fotografie v Opavě nejjednodušší úkol, který museli jeho zakladatelé řešit, potvrzuje jeden z nich, profesor Vladimír Birgus. Tehdy byl hlavní postavou institutu a dodnes největší fotografickou vysokou školu v Česku vede.

Spolu s historikem fotografie Josefem Mouchou teď Birgus k 25. výročí školy připravil velkou výstavu v pražském Domu fotografie a druhou ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. Obě přehlídky představují až do září výběr z nejlepších souborů někdejších i současných studentů, z nichž velká část už dávno patří k zavedeným českým autorům.

Nová škola snadno sháněla nejen učitele − od začátku tu působil kromě teoretika fotografie a fotografa Birguse také dokumentarista Jindřich Štreit nebo sociolog Jiří Siostrzonek, později přišli Pavel Mára a Václav Podestát, až do své smrti v roce 1997 tady přednášel guru české fotografie Ján Šmok.

Také studentů bylo nepřeberně, od začátku si škola mohla vybírat. Nyní se sem dostane jeden student z osmi uchazečů, poměr býval ale i jeden ku deseti. "Není divu, byli jsme v začátcích vedle pražské FAMU jedinou vysokou školou, kde se fotografie učila, dnes jich je v republice osm," říká Birgus, sám absolvent a rovněž pedagog FAMU, který leccos z pražské školy zavedl také v Opavě. Třeba náročný dvoustupňový výběr uchazečů nebo důraz na teorii fotografie.

Co ovšem v začátcích institut, jenž první rok patřil pod Masarykovu univerzitu v Brně a od roku 1991 přešel pod Slezskou univerzitu v Opavě, postrádal, bylo zázemí. "Neměli jsme ani temnou komoru, ateliér, žádné vybavení," vzpomíná Birgus.

Nechybělo ale nadšení a postupem času institut získal své místo a hlavně prestiž dynamické školy evropské úrovně.

Přímo na temnou komoru

Dalších 21
fotografií

Třetina studentů jsou cizinci, nejčastěji z Polska a Slovenska. Ze žádné jiné tuzemské katedry fotografie nevychází tolik úspěšných umělců vystavujících a publikujících ve světě, fotoreportérů a vítězů reportérské soutěže Czech Press Photo nebo oceňovaných módních či reklamních fotografů. A žádná jiná ze zdejších fotografických škol neumí úspěchy svých absolventů tak dobře "prodat".

Za značku školy může platit Tereza Vlčková nebo Dita Pepe. Jejich fotografie se staly také propagačními snímky aktuálních výstav. Uznávaná módní fotografka Vlčková je autorkou pochmurných dvojportrétů dětí v divoké přírodě, které lákají na pražskou přehlídku. Její práce staví na nejistotě: jsou zachycené děti skutečně tak dokonalá dvojčata, nebo jde o fotografické klony?

Pepe propůjčila svou tvář reklamě výstavy v Uherském Hradišti. Snímek pochází z oceňované série autoportrétů s muži, v nichž autorka prochází neuvěřitelnými psychologickými proměnami, aby vystihla protějšek mužů nejrůznějšího naturelu.

Dita Pepe promovala v roce 2003, ale ze školy neodešla. "Když jsem seděla u magisterské zkoušky, nabídli mi profesoři, kteří mě zkoušeli, jestli bych nechtěla na škole učit," vzpomíná fotografka na státnice, které absolvovala s "velkým břichem". Nehledíc na blízký termín porodu s nabídkou souhlasila. "Byl to pro mě šťastný moment, největší čest. Do školy jsem vždycky ráda jezdila, mí profesoři jsou vzorem, jak se dá fotografií žít naplno."

Za katedru skutečně brzy nastoupila, malou dcerku jí během vyučování hlídala maminka. "Párkrát se stalo, že malá plakala, tak mi ji mamka přinesla a já jsem v průběhu přednášky kojila. Kojila a u toho mluvila ke studentům," směje se fotografka.

Studenty učí portrétní fotografii, autoportrét a společně s dalším absolventem institutu Rafalem Milachem ještě módní fotografii. "Snažím se, aby studenti dělali primárně to, co je baví. Když to nejsou přímo portrétisté − někdo je třeba plachý −, zkouším je navést k tomu, aby si pozvolna našli cestu k lidem. Ale klidně nakonec mohou zpracovat portrét tak, že lidé ani nebudou na fotce. Například vyfotí postel portrétovaného nebo zátiší," říká autorka, která si je moc dobře vědoma proměn ve fotografickém jazyce, a proto studentům neříká žádná dogmata.

"Například letošní vizuál filmového festivalu v Karlových Varech měl styl fotek paparazzi. Černobílé fotky, přímý blesk. To je nyní trend − přiblížit se stylu amatérů, včetně červených očí. Ale před patnácti lety by to neprošlo," vysvětluje.

Proměnu fotografování pociťuje také Petr Toman, který se letos chystá v Opavě na bakalářské zkoušky. Zavedený fotoreportér, několikanásobný vítěz soutěže Czech Press Photo, však má na mysli vlastní proměnu, na níž se podepsala škola. "Její vliv se promítá do každé práce, kterou začínám," prohlašuje reportér, proslulý například emotivním souborem z Černobylu, v němž zachytil "likvidátory" jaderné katastrofy.

Získal za něj několik českých i zahraničních cen − a také s ním uspěl u přijímacích zkoušek na opavský institut.

Jako příklad své profesní proměny uvádí Toman ještě jiný soubor, který byl oceněn před třemi lety v soutěži Czech Press Photo. Dokumentoval každodenní život veterána z Afghánistánu Jiřího Schamse, jenž měl poraněnou hlavu. Soubor nejprve předložil jako klauzurní práci v prvním ročníku studií a nyní po čtyřech letech se k tématu v jiné podobě vrací bakalářskou prací.

"Ze začátku to bylo spíš reportážní focení, které mě teď už moc nebaví. Končí to subjektivním pohledem. Výpověď je tak mnohem silnější," tvrdí čtyřicetiletý fotograf a nadšený student. Prý mu vůbec nevadí ani množství teoretických prací, referáty z historie fotografie či recenze výstav, které každý student musí psát.

"Díky škole jsem našel několik fotografů, kteří mi přijdou stále moderní, i když fotili před padesáti lety. Například portrétista Richard Avedon nebo skupina Farm Security Administration, která ve dvacátých letech dokumentovala krizi v USA − dodneška mi to přijde jako vynikající věc," dodává Petr Toman.