Zahájení olympijských her: Někdy spektákl, jindy politika, ale vždy nejsledovanější kulturní událost světa

Když před čtyřmi roky začínaly Letní olympijské hry v Londýně, britský deník Guardian to na titulní straně napsal jasně: "Nastal čas zjistit, kým jsme."

Zahájení olympijských her, jehož televizní přenos z anglické metropole podle BBC sledovaly čtyři miliardy lidí, bývá označováno za spektákl, show, rituál, někdy až politickou propagandu. Je to ale také nejsledovanější kulturní událost světa, kterou už léta tvarují filmaři, tanečníci, hudebníci, herci.

Země, která pořádá olympiádu, v přímém přenosu provádí sebereflexi: uměleckými prostředky vypravuje o svých dějinách a přínosu lidstvu. Zdůrazňuje vlastní kulturu, ale musí ji přeložit do všeobecně srozumitelné televizní řeči. Musí oslovit všechny, ale nikoho neurazit. Mluvit o sobě, ovšem zároveň předávat olympijské myšlenky. Uspokojit vlastní národ, ale také přispět k porozumění mezi národy. Budovat napětí, když ještě nebyla udělena jediná medaile. Opakovat přísně strukturovaný rituál − průvod atletů, mávání vlajkami, zapalování ohně, skládání přísah − a přesto právě svým zahájením překvapit.

Aby divák docenil složitost ceremoniálu, stačí si představit, že by se snad olympijské hry jednou konaly v Praze. Vyprávěli by Češi světu o svých dějinách tak, že by přes sebe na stadionu nechali převalit německá a sovětská vojska, nebo by zdůraznili atentát na Heydricha či akci bratří Mašínů? Figurovalo by v ceremoniálu vyhnání sudetských Němců? Objevili by se tu herci znázorňující máničky či disidenty, Marek Daniel v roli Václava Havla? Převážily by v líčení českých dějin ironie a humor, nebo patos?

Stačí si vzpomenout, jak rozdílná byla dvě poslední zahájení letních olympiád − to londýnské z léta 2012 a čtyři roky předtím Peking.

Čína, která do ceremoniálu zapojila přes 15 tisíc účinkujících, chtěla olympiádou potvrdit svůj vzrůstající význam ve světě. Připravila velkolepou show s tisíci bubeníky, tanečníky, zpěváky, choreografií davu, světly. Ale také rozmetala představy, že by s pořadatelstvím olympijských her přejala i olympijské myšlenky a například se dočasně udobřila s dalajlamou, politovala masakru při potlačení demonstrací na náměstí Nebeského klidu, nebo alespoň zmírnila cenzuru internetu.

Čína svoji zemi předvedla sešikovanou do jednolitého davu, pod jediný prapor, s jediným názorem. Ani zmínka o vzbouření tibetských mnichů či desítkách tisíců obětí zemětřesení v S'-čchuanu z jara olympijského roku, o znečištění, korupci, porušování lidských práv. Největšímu autoritářskému režimu na světě olympiáda dodala to nejpočetnější publikum, jaké kdy mohl oslovit, a režim toho dokonale využil.

Na to by se dalo leccos namítnout. Třeba že Číňané připravili vizuálně bezkonkurenční přehlídku − ano, připravili. Že na svoji olympiádu byli pyšní, což po právu byli. Že západní divák nemohl ocenit každý symbol, pochopit každou nuanci ceremoniálu − nemohl. A že od natolik odlišné kultury je nesmyslné očekávat gesta vstřícnosti nebo diplomatické ústupky, zkrátka že čínské poměry nelze měřit "západním metrem".

Jenže zakladatel moderních olympijských Pierre de Coubertin ve svůj projekt vkládal právě takové naděje. Zajímaly ho ctnosti a ideály, které lze sportem povzbudit − fair play, boření hranic, integrace, mír, zdokonalování jedince i světa. Coubertin si uvědomoval, že atletismus může v člověku podpořit to nejlepší i nejhorší − nezištnost stejně jako touhu po zisku. "Může být rytířský nebo zvrhlý, statečně mužný nebo zvířecký; lze ho využít jak k upevnění míru, tak i k přípravě na válku," psal Coubertin ve svých pamětech.

Kde se to všechno vzalo? Ve víru dnešních olympiád, jejichž podobu ovlivňuje byznys či prodej televizních práv a které se kolikrát měří počtem postavených stadionů, se občas zapomíná, že moderní olympijské hry koncem 19. století vznikaly mezi profesory na pařížské Sorbonně.

Na kongresech před prvními moderními hrami, jež se roku 1896 uskutečnily v Aténách, Coubertin působil jako filozof a diplomat zároveň. Trápila ho řevnivost mezi sportovci, kteří věřili, že "šermíř se zkazí, bude-li pěstovat box, a veslař že se musí mít na pozoru před hrazdou". Přemýšlel, jestli je morální spojovat s amatérským sportem sázky, zda na sportovní akci vybírat vstupné. Snažil se do olympijských záležitostí vtáhnout Němce a nepobouřit tím Francouze. V Řecku navštěvoval politiky, bankovní ředitele, zapojoval se do sporů mezi opozicí a vládou.

A Coubertinovi nešlo výhradně o sport. Už po prvních hrách v Aténách litoval, že neměly širší přesah do pedagogiky a kultury. S úžasem konstatoval, jak se "celý řecký svět zachvěl" před zahajovacím ceremoniálem − byť ten ještě sestával hlavně z projevů a měl daleko k velkolepé show, jak jej známe dnes.

Cesta k tomu paradoxně vedla přes jediné, co se Coubertinovi nepodařilo: prosadit, aby olympiáda byla stejnou měrou sportovní jako kulturní. Jestliže se dávných olympiád mohli účastnit filozofové a dramatici, mělo by to tak být znovu, uvažoval Coubertin. Odkazoval na starořecký ideál o jednotě duše i těla a vytrvale se jej snažil přenést na počátek 20. století, do doby rozmachu moderního umění.

Ještě na jaře 1906 uspořádal takzvanou Poradní konferenci o umění, literatuře a sportu. Vznikl z ní paskvil, který pak olympiádu provázel čtyřicet let: nejrůznější umělecké disciplíny, v nichž malíři soutěžili, kdo vytvoří lepší obraz se sportovní tematikou, a architekti se předháněli v originálnějších návrzích.

A ono to nešlo. Olympiádě se nepodařilo nahradit to, co dnes filmový svět zná v podobě udílení Oscarů či svět literární při vyhlašování Nobelovy ceny. Umělci se odmítali účastnit, nechtěli přistoupit na soutěžení, odmítali tvořit na předem dané téma. V dobách, kdy se olympiády směli účastnit jen amatérští sportovci, se namítalo, že umělci jsou ve skutečnosti profesionálové.

Nadto umělecké disciplíny zůstávaly na okraji zájmu publika − sledovat deset malířů před stojanem není takové drama jako pozorovat sprintery. Přesto úspěchu dosáhl například houslista Josef Suk, když na olympiádě roku 1932 obdržel stříbrnou medaili za symfonický pochod V nový život, původně zkomponovaný pro všesokolský slet.

Po londýnských hrách z roku 1948, už dávno po smrti de Coubertina, byly kulturní disciplíny zrušeny a na čas přeměněny v doprovodný festival. Také ten ale pořadatelská města opomíjela či organizovala spíš z nutnosti. Nepodařilo se dosáhnout, aby olympiáda objednávala symfonie od významných skladatelů, aby dotovala vznik literárních děl.

Přesto kultura z her nezmizela. Tu a tam u příležitosti olympiád dál vznikají originální díla − před čtyřmi lety to byla epopej sedmadvaceti obrazů Michaela Rittsteina nebo kliky provádějící autobus sochaře Davida Černého, jenž také k letošní olympiádě vymyslel "stonožku" z mechanicky běžících nohou Emila Zátopka. Ostatně nejlepší důkazy toho, jak mimořádné umění může vzniknout ze sportovní inspirace, jsou právě k vidění na výstavě Sportu zdar! v pražském Centru současného umění Dox.

Především se ale s rozvojem televize a čím dál většími investicemi do zahajovacích ceremoniálů kultura přesunula právě sem, na začátek her. Stalo se zvykem, že města zahájení svěřují špičkovým filmařům a ti oslovují další umělce. Udělal to také Danny Boyle, když roku 2012 vymýšlel ceremoniál v Londýně.

Jestliže ze zahájení olympiády v Pekingu roku 2008 si divák vybavil jen davy, ale ne jedinou tvář, Londýn 2012 byl přesný opak. Zůstávají z něj hlavně výstupy jednotlivců: herce Kennetha Branagha recitujícího ze Shakespearovy Bouře, Jamese Bonda doprovázejícího královnu Alžbětu II. k vrtulníku mířícímu na stadion, Rowana Atkinsona neboli Mr. Beana komicky rušícího koncert London Symphony Orchestra s dirigentem Simonem Rattlem.

Británie světu představila vlastní dějiny i svůj showbyznys, ale nevydávala se za neporazitelnou říši. Do ceremoniálu zakomponovala humor i nadsázku. Během zahájení hrála píseň "antiestablishmentové" kapely Sex Pistols, v historické části představení se bouřily sufražetky a odbory, v té současné se demonstrovalo za zachování národní zdravotní služby, což v Anglii tehdy představovalo aktuální politické téma. A olympijské kruhy nad stadionem vyrostly z komínů průmyslové revoluce, které předtím zcela zdevastovaly idylickou krajinu starého anglického venkova.

Však se to také neobešlo bez kritiky − poslanec za Konzervativní stranu Aidan Burley památně napsal na Twitter, že to bylo "levičáčtější zahájení než v komunistickém Pekingu".

Šlo by si povzdechnout, že je to mnoho povyku pro nic, když na olympiádě jde především o sportovní výkony. Že kultura je tu až na třetím místě za byznysem a politikou. Ale jak narůstá sledovanost zahajovacích ceremoniálů, roste také moc, kterou ceremoniály mají nad mediálním obrazem her.

Ten může leccos překřičet. Může to být propaganda − to jsou hry v nacistickém Berlíně roku 1936. Může to být terorismus − první asociace s olympiádou v Mnichově 1972, kde došlo k únosu a vraždě izraelských atletů. Může to být politika − viz americký bojkot her v Moskvě roku 1980.

Jedny hry přebije přílišná komercionalizace, druhé přehnané investice, po nichž zůstávají prázdné stadiony a nevyužité olympijské vesnice. Některé olympiády vytvoří především obraz sportovců "supermanů", jako byli v poslední době jamajský sprinter Usain Bolt či americký plavec Michael Phelps.

Ne vše mohou pořadatelé ovlivnit − ale to, jak zvládnou zahajovací ceremoniál, je pro úspěch her čím dál důležitější. První medaile budou v Riu de Janeiru uděleny až v sobotu. Ale první "bitvu" svedou pořadatelé už dnes v noci.