Dálnice jako symbol hlubokého úpadku

Když se před 16 lety chystaly první krajské volby v české historii, vyrazili reportéři do terénu (z Prahy), aby zjistili, co svým voličům hodlají nabídnout, nebo aspoň slíbit kandidáti na funkce hejtmanů. Výsledek náročného pátrání patrně ani po letech nepřekvapí: kromě všeobecné slušnosti a kvalitních škol to byly dálnice do každého krajského města, kam tehdy ještě nevedly.

A kam většinou nevedou dodnes. Pokud bydlíte třeba v Českých Budějovicích nebo Karlových Varech, musíte mít nutně pocit, že na vás všichni tak trochu zapomněli, nejspíš proto, že se k vám z hlavního města nedá ani dojet. Naštěstí po roční pauze najíždíme na volební cyklus "aspoň jednou každý rok", a tak zemi zaplavily znovu billboardy, na nichž Andrej Babiš s příslušným krajským lídrem pro jistotu hned třikrát zopakuje "dálnice, dálnice, dálnice". A protože rozhodují činy, ne slova, včera se usmálo rozpočtové štěstí na ministra dopravy Dana Ťoka za ANO, jemuž Babiš slíbil pět miliard na stavbu dálnic navíc. Jistě že se na to můžeme dívat tradičně cynickou optikou "nikdo vám nepostaví tolik kilometrů, kolik vám před volbami slíbí", problém je v tom, že něco takového vůbec někdo v roce 2016 slíbit může. Až se Ťok, nepochybně po boku Babiše (možná s sebou vezmou i premiéra Sobotku), letos na podzim bude slavnostně fotit při otevření zbývajících 17 kilometrů dálnice z Ústí nad Labem na Drážďany, bude to velká chvíle − ledaskdo možná zapomene, že se přímého spojení Prahy s hlavním městem sousedního Německa dočkáme po 32 letech stavby a se zpožděním 15 roků.