Velká plavidla už nevyrábíme, stát cíleně zlikvidoval vodní dopravu, říká Toman z lodní asociace

Za dob Československa se v tuzemských loděnicích vyráběly zejména nákladní lodě pro firmy z celého světa. Dnes už rozvoj zažívá jen pár podniků, které se orientují převážně na malé rekreační lodě.

"Výroba velkých, tedy nákladních a osobních lodí je zcela utlumena. A výroba malých, tedy rekreačních lodí je v počtu kusů zajímavá zejména ve sportovní oblasti," říká místopředseda Asociace lodního průmyslu Vladimír Toman.

HN: Co velké domácí loděnice dělají? Stále jich přece několik existuje.

Výroba už je nulová, její část se přesunula do opravárenských služeb a údržby. Stále je tu dost lodí v provozu, které potřebují vytahovat na sucho a opravovat. Vyrábět není pro koho, v podstatě už od loňska. Zbylé loděnice jsou Barkmet Lovosice, dále fungují ve Chvaleticích, Děčíně-Boleticích a Mělníce a jejich majitelé jsou většinou zahraniční, převážně z východní Evropy. Což neznamená, že by nepracovaly kvalitně. Třeba firma Barkmet, jejíž jádro tvoří lidé se zkušenostmi z ukrajinské Oděsy, nám vloni dělala úpravu nákladní lodi pro stavbu mostu a odvedla skvělou práci za výbornou cenu.

HN: Proč české loděnice skončily tak neslavně?

Doplatily na přesun dopravy na železnici a silnici a státem cílenou likvidaci vodní dopravy v Česku. Své udělala i krize, celý obor šel roky dolů, a když se v posledních dvou letech zase zvedá, už nejsou lidé, kteří by to uměli a byli ochotní dělat. Navíc naše pracovní síla, ta hrubá, právě ta, která je v tomhle oboru třeba, je oproti té na Ukrajině a jinde na východě drahá a stále se zdražuje, takže se výroba přesunuje tam. I u nás je ze zbylých pracovníků v loděnicích velká část cizinců, zejména Ukrajinců. Je ale fakt, že nyní se bude muset některá z těch loděnic oživit, protože ministerstvo dopravy sehnalo evropské dotace na nové motory a obnovu plášťů lodí sloužících na vltavské a labské cestě, takže nějaká práce bude, snad se zase podaří nějaké české lidi sehnat. Ale situace před deseti lety, kdy si u nás Nizozemci nechávali vyrábět i části tankerů, už se nevrátí.

HN: Neroste zájem o menší lodě, zejména ty pro sport a rekreaci?

Na trhu je vidět růst v prodeji a poptávce, zejména poslední dva roky, koresponduje to přímo s růstem ekonomiky, ale z drtivé většiny se zájem pokrývá dovozem, vyrábí se tu minimum. V podstatě jsou tu jen tři firmy, které vyrábí nějaké podstatné množství lodí, ostatní produkují obvykle jen jednotky kusů ročně. Často jsou to různé speciality, jako třeba špičkové závodní lodě, plachetnice, repliky drahých motorových člunů, pak je tu pár výrobců ocelových konstrukcí hausbótů a kanálových lodí a pak samozřejmě řada firem, které opravují a kompletují, jako třeba Česká lodní doprava. Pokud se nebudeme bavit o exportu a sériové výrobě, tak jsou tu i desítky lidí, kteří dělají jednu loď, hausbót, plachetnici či motorový člun ročně, sami, bez jakýchkoliv zaměstnanců a bohatě jim to na živobytí stačí. Za zmínku stojí i firmy jako například Vláďa Janouš z Mariny Orlík, který se zabývá repasemi a výrobou historických dřevěných sportovních lodí a jeho výsledky jsou excelentní, co se kvality týče. Vyrobí tak několik kusů ročně.

HN: A co nafukovací čluny?

Snad kromě francouzské firmy Zodiac už se všechno vyrábí v Asii. Řada firem si to tam ale nechává dělat pod svojí značkou, takže to nepoznáte, protože mnohé z těch člunů jsou i velmi kvalitní. U nás je to třeba Gumotex, který má několik různých brandů a brand lodní je pro něj úplně minoritní. A prodej v Česku už úplně nepodstatný. Dělají nafukovací rafty, kánoe a kajaky, dělají to pěkně, mají na to odbyt a drtivou většinu vyvážejí.

HN: Ale Češi jsou přece národ vodáků, každý byl někdy na vodě, v mnoha garážích je loď.

Jestli si ročně dva tisíce vodáků koupí dva tisíce výrobků, tak firmy by potřebovaly odbyt dvě stě tisíc. Jsme malí, i když je tu k vodě vztah, navíc lidé si lodě hodně půjčují.