Na cirkusovém festivalu Letní Letná bobtná touha projevit své vnitřní zvíře

Našinec by očekával, že v cirkusu uvidí slona, když se představení jmenuje Slon v pokoji. Jenomže francouzský soubor Cirque Le Roux má na mysli anglické rčení přeložitelné asi jako "chodit kolem horké kaše". Navíc vyznává "nový cirkus" a v takovém žádná zvířata nevystupují − jak to také už třináct let zvěstuje pražský festival Letní Letná. Ledaže jsou plyšová, jako v představení australského souboru Circa. Ten na pražské Letné uvádí představení Beyond.

Oba cirkusy patří k hlavním hostům přehlídky a své diváky nezklamou. I když jeden je výrazně divadelnější než druhý.

Právě divadelnost je způsob, kterým artisté získávají pro cirkusové umění nové diváky po celém světě. Už nestačí čísla akrobatů, jejichž tvář nic nevyjadřuje.

Dívka v dlouhém večerním úboru natáhne ruku a z její dlaně vylétají okvětní lístky. Pak se záklonem do mostu pavoučím způsobem vysvlékne z těžkých šatů. Je to krásná ouvertura k australskému představení o tenké hranici mezi člověkem a zvířetem.

Cirkus Circa se prý inspiroval Alenkou v říši divů, což ukazují velké králičí masky. Plyšáci jsou ale neúčinnou rekvizitou, která asi v původní scénografii působila lépe. Podle starších recenzí byla scéna rozdělena červenými závěsy, z nichž se králíci vynořovali jako z nory. Na Letné ale králíci bez překvapení přicházejí do osvětleného středu hrací plochy.

Na cirkusovém festivalu Letní Letná bobtná touha projevit své vnitřní zvíře

Jsou tu však jiné silné momenty: vzdušná akrobacie na šálách, při které se dívčí tělo roztáčí, ohýbá, klouže dolů a šplhá nahoru v souladu s hudbou. Nebo přízemní akrobacie, v níž chlapík na sebe navěsí další čtyři těla a žena použije dlouhé vlasy jako lano. A také akrobacie na špalcích. Artistka si nechá zavázat oči a pak je téměř celou dobu hlavou dolů. Komicky působí mladík předvádějící eskapádu kotrmelců a přemetů s listem papíru "přilepeným" na dlani či chodidle.

Opravdu divadelní obraz přijde zase až na závěr představení. Akrobaté se snaží chvíli postát v klidu. V každém těle ale bobtná touha projevit své vnitřní zvíře, až se šapitó promění v malou zoo. Bez plyšových rekvizit je podobnost člověka a zvířete působivější.

Naopak do detailu propracované a funkční rekvizity má francouzské představení The Elephant in the Room, stylizované do atmosféry filmu noir. Tu dobře uvozuje honosný salon, kam zpoza dveří proniká šum svatební hostiny. Právě tady, na gauči, u sekretáře s barem nebo před starým gramofonem se odehraje temný a zároveň groteskní příběh, v němž se objeví také lahvička s jedem.

Čtyři artisté jsou navíc skvělými komiky, ani při krkolomných figurách neztrácejí svou retro stylizaci.

Nevěsta oslňuje falešnými úsměvy a strojí léčku na ženicha. Tím je hromotluk se zjihlým pohledem a navoskovanými kníry. O nevěstu se uchází i upovídaný světák s doutníkem, který to ale zkouší také na sluhu. Ten zase splašeně lítá mezi všemi a snaží se je uklidnit a donést sklenici šampaňského.

I když je pomyslný film situován do roku 1937, chvílemi děj připomíná ještě starší černobílé němé grotesky včetně zrychleného tempa − filmový historik Karel Čáslavský by to byl jistě ocenil.

Akrobatická čísla se v podání Cirque Le Roux stávají divadelním jazykem. Choreografie světáka a sluhy stojících celou dobu na rukou se stává něžnou poctou homosexuální lásce.

Absolutním vrcholem je závěrečná scéna, v níž se čtyři artisté proplétají, přeskakují a vyzdvihují na tyči. Divák přitom ví, že jakmile jed začne účinkovat, dva z nich padnou na zem mrtvi.