Výtvarník Cihlář vydal deníky z cest po Kubě, obsahují vše, co šlo utrhnout či přišpendlit

Kuba je ostrovem zastaveného času a bizarních detailů. Recyklované krásy, umírajících želv v absurdním akvaparku, obludáriem zapomenutého komunismu, ale také barevných květů a elegance obyvatel, starých aut a domů, jak je v právě vydané knize Ostrov zachytil výtvarník a grafik Michal Cihlář.

Kniha je koláží jeho loňských ručně šitých deníků, kam si na Kubě zapisoval postřehy z cest a také sem lepil nejrůznější drobné artefakty. Vytvořil zcela osobní, hmatatelnou a materiální vzpomínku. Společně s fotografiemi a přepisem deníků jde o neobvyklou publikaci, kterou by doma měl mít každý cestovatel mířící do Karibiku či na Kubu.

Už na první straně zaujme detailní pozorování tvůrce, který si zapisuje dokonce libozvučné jméno kubánské celnice: Esther Lilie.

Podle Cihlářových slov tu jde ale především o "reflexe, o cestovní kardiogram". Autor se nechal ovlivnit cestovními deníky amerického fotografa Petera Bearda. Ty se mu staly celoživotní inspirací, "jak v lepení procházet životem", od chvíle, co je v polovině osmdesátých let minulého století poprvé spatřil.

Do Cihlářových deníků se tak dostanou nejen zápisky, ale vše, co se dá "zvednout, utrhnout, přišpendlit, zanést hmatatelně do paměti". A paměť je tu sama o sobě uměleckým artefaktem. V denících, jejichž přebal je zhotovený z plechovek od piva značky Bucanero Fuerte, se ocitají i věci, na něž autor se svou ženou, sochařkou Veronikou Richterovou, narazil na předchozí cestě roku 2005.

Cihlář prochází život na Kubě lepením

Další 2
fotografie

Některé obrazy se změnily, vybledly, některé pohledy i věci zůstávají stejné a nedotknuté. Vše se ale zarývá do paměti mnohem hloub, než kdyby Michal Cihlář pouze fotografoval nebo črtal na papír. Kousky podomácku vyráběných recyklovaných hraček z roztavených PET lahví, písek z pláží přilepený lepenkou, známka s vzácným ptákem tocororo alias trogonem kubánským, symbolem ostrova.

Autor nezůstává jen u turistických zajímavostí. Jeho cesta je spojená také s výtvarnými workshopy, které pořádá jeho paní. Na nich kubánské důchodce v kostele malého městečka Bauta učí vyrábět samozavlažovací květináče z PET lahví, aby z nich následně vyrobila obří lustr pro Havanské bienále umění.

V deníku jsou detailní zápisky o současných kubánských výtvarných umělcích a fotografie. Je tu také vlepená vizitka spisovatele Francise Sáncheze, kterému Cihlář z Prahy přivezl mobil opravený společností Člověk v tísni. A díky jakési kosmické náhodě i tento spisovatel vyráběl v rodinné dílně hračky z recyklovaných plastů, které výtvarník Cihlář, ovlivněný pop-artem, na Kubě tak vášnivě pozoruje.

Cihlářovy deníky zachycují reflexe, které se na člověka valí v každé cizí zemí a rozšiřují jeho obzor o něco, co se vymyká z koloběhu běžného života. Člověk ale chce, aby s ním tyto reflexe zůstaly, i když se z putování vrátí zpět do vyšlapaných kolejí, a proto si pořizuje fotografie či píše cestovní deníky. Proto přesně zaznamenává čas a trasu cesty.

Způsob, jímž to činí Michal Cihlář, nabízí další dimenzi: kombinuje a vrství drobné detaily a učí vnímat cizí prostředí pohledem na odlišnou estetiku, ať je jakkoliv bizarní a zvláštní. Možná až po letech, v klidu domova za zimních večerů u kamen při listování takovým typem deníku, člověk skutečně pochopí, kde vlastně byl.