Film na pomezí thrilleru a hororu Smrt ve tmě rozhodně nestřílí slepými náboji

V přeprodukovaném světě dnešního Hollywoodu jako by občas chyběla touha vyprávět film čistě pomocí nepřikrášlených záběrů. Horor, mnohými neprávem zavrhovaný žánr určený především pro náctileté, však tuto chuť stále neztratil.

Děsivý thriller Smrt ve tmě, který zítra vstoupí do českých kin, je důkazem o životaschopnosti tohoto žánru. Jde ale také o jeden z největších hitů letošního léta. Jeho tržby nejsou srovnatelné třeba s komiksovými velkofilmy, jejichž rozpočty často přesáhnou částku 150 milionů dolarů.

Zato vyrobit film Smrt ve tmě stálo sotva patnáctinu. Snímek o víkendu v USA utržil přes 26 milionů dolarů a jako jeden z mála letošních titulů si na sebe vydělal již během prvních dnů v kinech.

Když se trojice detroitských teenagerů rozhodne vloupat do domu slepce, který prý v sejfu ukrývá alespoň 300 tisíc dolarů, netuší, jakou dělají chybu.

Válečný veterán žijící v odlehlé čtvrti je stále ve formě a svůj majetek chrání s až paranoidní důkladností. Rotvajler a zamřížovaná okna i dveře jsou jen tou nejmenší potíží stojící v cestě k bohatství a k tomu, aby protagonisté utekli od rodičů − ne zrovna vzorných vychovatelů.

Filmový thriller Smrt ve tmě rozhodně nestřílí slepými náboji

Dalších 17
fotografií

Uruguayský režisér Fede Alvarez z jednoduché "hry na kočku a myš" v omezeném prostoru dvoupatrového domku vytvořil nebývale atmosférickou a napínavou podívanou.

Když odpoutaná ruční kamera vplouvá do stísněných potemnělých prostor a ukazuje kladivo na zdi či kolt přilepený pod pohovkou, je jasné, že tyto předměty divák nevidí naposledy.

Věci jsou neustále v pohybu, vše na sebe plynule navazuje, ale přitom vzniká klaustrofobní pocit. Ten dále umocňují scény odehrávající se v naprosté tmě. A když žádná z postav nevidí, ten, pro koho je toto přirozený "modus operandi", má zatracenou výhodu.

Snímek Smrt ve tmě přesně ví, kdy nechat zapraskat prkno na podlaze, kdy utopit události v tichu a kdy naopak ušní bubínky postav i diváků drtit. Film ale nestojí jen na efektivním využití zvuku a nasnímání.

Onu hru na kočku a myš především míchá s tím, kdo je oběť a kdo monstrum, divácké sympatie se v průběhu filmu snadno přelévají z jedné postavy na druhou. Je stejně snadné fandit démonicky vyhlížejícímu slepci, děckám toužícím po lepším životě i rotvajlerovi, který konečně dostal příležitost trhat.

A to největší tajemství navíc čeká ve sklepě domu a se sympatiemi notně zamíchá. Není to žádná rozprava o etice, přesto snímek dokáže poškádlit víc než jen první signální. Sebevědomý filmař se nebojí použít staré dobré triky, jako třeba jízdu kamery kombinovanou se zoomem, která vytváří pocit závrati, jako to ve snímku Vertigo kdysi slavně udělal Alfred Hitchcock.

Režisér Alvarez podobné postupy s lehkostí spojuje s moderními filmařskými trendy. Kromě jiného je jeho snímek oslavou práce s prostorem filmové scény. Postavy prolezou doslova každou píď zchátralého domu, z něhož se navzdory nevelkému půdorysu stává labyrint. Základním kamenem hororu je monstrum. Nejdrtivějším kamenem tohoto snímku je poučka, že monstrum dlí v každém z nás.