Knižní tipy: Brouk v hlavě, na duši splín a mír v srdci

Nevědomí zvítězí nad láskou i nenávistí
Sigmund Freud: Psychopatologie všedního života
2016, Nakladatelství Portál, přeložil Ota Friedmann, 256 stran, 299 korun

Freude, Freude, vždycky na tě dojde. Teorie rodáka z Příbora nebývají po chuti každému, ba ani kolegům reprezentujícím jiné směry psychoanalýzy. Avšak jeho bezesporu nejpopulárnější spis i přes hradbu století dokládá, že tento znalec duše uměl člověka chytit za slovo jako ohař, nepustit a uhájit přesvědčení, že funkční poruchy řeči ve smyslu neurotickém pramení v nevědomí. Vadné vybavování jmen, omyly při čtení, významná přeřeknutí nebo přehmátnutí − vydatně pozorovaná též na vlastním příkladě − odrážejí pohnutky narušující naše úsilí "milovat a pracovat" tím, že fyzická síla nenávisti je větší, než předpokládáme. A tak nehledě na míru své neurózy z myšlenek urputně vytěsňujeme či v nespolehlivé paměti jen neochotně lovíme cosi, co je nám značně nelibé. Kdo to nepřiznává, ocení reedici tohoto přelomového pojednání, jelikož se za to stydí doposud.

Smutním, tedy jsem skeptický člověk novověku
Robert Burton: Anatomie melancholie
2016, Nakladatelství Prostor, přeložil Miroslav Petříček, 340 stran, 347 korun

Raně novověká rozprava anglického duchovního z roku 1621 má předmluvu delší než výklad a věty přes celou stránku špikuje stovkami latinských citátů. Odrazuje i dalšími obžernostmi dobového stylu, a přece bychom se neměli děsit její autority v oboru obecného rozšíření "černé žluči". Jenom se začtěme! Robert Burton definuje podoby melancholie na pozadí bláznovské vřavy světa, kde britská víra v uměřenost rozumu dostává na frak o to víc, že člověk na prahu novověku přestal být středem vesmíru a je mu z toho nanic. Tím pádem stůně jako ryba od hlavy nejen celé lidstvo, což je chyba vlády, ale také psychika, což může souviset se ztrátou sebevlády v takzvaných saturnských letech kolem padesátky. Tu skepsi znal autor jako své boty a dodnes zaznívá v úzkostném brblání, že po světě nikdy neběhalo tolik šílenců. Co s tím? Zádumčivý školák Zeithammel z Cimrmanovy hry na to měl sirky.

Když už chlap dávno není vápník
Oliver Sacks: Vděčnost
2016, Nakladatelství Dybbuk, přeložila Dana Balatková, 64 stran, 113 korun

Čtveřice meditací věhlasného neurologa, který coby diagnostik objevil sílu příběhů a rozuměl i pacientům pletoucím si vlastní manželku s kloboukem, se rodila tváří v tvář poznání, že metastázy mu dávají už jen pár měsíců. Loni zesnulý Oliver Sacks, Brit litevskožidovského původu s letitou praxí v newyorské nemocnici Mount Carmel, přesto nebyl tak zchátralý, aby den co den pouze tupě civěl na zprávy. Tak jako jiní stále duševně čilí lidé slova umělecky těží třeba ze synestezie nebo častých déjà vu, přirovnával autor svůj přibývající věk s oblibou k prvkům Mendělejevovy tabulky, byť jeho tělo dávno nebylo vápník (ten má atomové číslo 20) a skončilo u olova (82). A strach ze smrti? Proč, dospěje-li mezitím k vnitřnímu míru upřímnému stejně jako jeho bilance? Vždyť život je privilegium hodné velebení − a nejlíp se za to odvděčíme tím, že s ním naložíme jedinečně.