Nedožité devadesátiny Adrieny Šimotové připomene koncert pod jejím andělem

Facebook je šálivý nástroj. Občas napíše: "Adriena Šimotová přidal(a) novou fotku." Přitom zásadní česká malířka zemřela už v květnu 2014. A několik dnů poté, co vstoupila na nebesa, vstoupila také na Facebook. Kdosi z obdivovatelů Šimotové jí anonymně založil stránku a čas od času sem přidá odkaz nebo snímek některého z jejích děl.

Ten signál je jasný: Šimotová žije, tak jako v jejích emocionálně silných pracích přežily "stíny" nejbližších lidí, které předčasně ztratila. A setrvalou přítomnost Adrieny Šimotové má připomenout i dnešní koncert k jejím devadesátinám, který organizuje kurátor malířčiných výstav Pavel Brunclík. Uskuteční se v Pražské křižovatce, tedy odsvěceném kostele svaté Anny, pod autorčinou rozměrnou prací na papíře nazvanou Extatická postava, vytvořenou v průběhu let 1986 a 1987. Ta byla před dvanácti roky instalována v místě bývalého oltáře.

Pro Pražskou křižovatku, využívanou Nadací Dagmar a Václava Havlových Vize 97 jako kulturní centrum, dílo Šimotová vybrala spolu s někdejším prezidentem.

Extatická postava patří k "turínským plátnům" Adrieny Šimotové. K pracím na jemném papíře, do něhož otiskovala tváře a části těl. Lehký bělostný prostor Extatické postavy nese podle kurátora Brunclíka na několika vrstvách hedvábného papíru záznam postupně vznikajících otisků autorčina těla − její hlavy a končetin.

Zdálky připomíná anděla, zblízka schoulenou postavu. Bílý papír vyzařuje auru kolem mlhavé kresby, kterou v něm autorka vyhmatala holými prsty namáčenými v grafitu.

"Mnohá díla Adrieny Šimotové působí dojmem, že prosvítají do tohoto světa," přibližuje jemnost a duchovní povahu malířčiných prací prozaička Daniela Hodrová ve svých loni vydaných esejích Co se vyjevuje, věnovaných Šimotové. A postava Šimotové se objevuje také ve spisovatelčině románu Točité věty, Knize roku posledního ročníku ankety Magnesia Litera.

Nedožité devadesátiny Adrieny Šimotové připomene koncert pod jejím andělem

Dalších 8
fotografií

Nejblíž byl ale malířce v posledních sedmnácti letech jejího života Pavel Brunclík: kurátorsky připravil třicítku výstav Šimotové, napsal dvě její monografie a pomáhal jí také v osobním životě, když se ocitla na invalidním vozíku. Tehdy malířka musela změnit způsob práce − už nemohla tvořit vkleče na zemi celým tělem, a tak si jeden čas ruce "prodlužovala" hůlkami namáčenými v barvě, aby dosáhla na podlahu, kde ležel papír.

Brunclíka označila Šimotová za spolutvůrce. "Dát dohromady koncepčně výstavu a instalovat ji dobře je velké umění. Plán, rozvrh, téma pojednal on, to jsem nikdy nevymýšlela," vysvětlovala autorka v pořadu Artmix České televize.

"Výstava má být metaforou tvorby, obrazem obrazu," dodává dnes Pavel Brunclík, když vysvětluje kurátorskou práci. Ale stejně tak koncert, jejž na dnešek chystá, může být metaforou Adrieny Šimotové − hrát se bude hudba, která jí byla blízká.

Program zahrnuje tisícileté období. Zazní v něm mimo jiné Prosebný zpěv pro sólové violoncello od malířčina přítele Marka Kopelenta v podání Jiřího Bárty či vokální hudba raně středověké mystičky Hildegardy z Bingenu. "Dá se říct, že svým způsobem hudbu vybírala Adriena Šimotová," potvrzuje Brunclík. Třeba Kopelentovo dílo zahajovalo některé malířčiny výstavy a skladby Hildegardy z Bingenu poslouchala Šimotová nejčastěji.

Večer v Pražské křižovatce připomene také malířčiny texty, které bude číst sedmaosmdesátiletá herečka Marie Tomášová. Osobní poznámky, verše či zápisky z cest, někdy psané na okraj balicího papíru, Šimotová vydala v devadesátých letech ve dvou dnes už vyprodaných svazcích nazvaných Uvnitř − vně a Hlava k listování.

Úsporné a precizní texty působí někdy jako psané očima. Objevuje se tu kadeřavý půdorys Evropy, banální krajka Eiffelky, tráva, která leží jako velice zchátralá kožešina. Čas v textech Šimotové "přeskočil poblité pivní pulty", psi jsou nejmilovanější bastardi a Židé "zároveň ukřižováni a zároveň ukřižovali".

Ještě před smrtí založila malířka s Pavlem Brunclíkem Nadační fond Adrieny Šimotové a Jiřího Johna, jehož název nese i jméno autorčina manžela, rovněž významného malíře. Nemocný John zemřel sotva padesátiletý v roce 1972 a pro Šimotovou to byla spolu s předcházející sovětskou okupací Československa a pozdější smrtí jediného syna nejtrýznivější zkušenost v životě. Proměnila její tvorbu. Pouze práce ji osvobozovala z tísně.

"Unesu život jen tehdy, když ho dokážu vtisknout do mrtvého materiálu," vysvětlovala třeba v Českém rozhlasu před deseti lety.

A když Šimotové kdysi nějaký novinář v bývalé Jugoslávii, kde dostala jednu z mnoha cen, řekl, že její práce stahují člověka z kůže, malířka odpověděla: "Ano, ale je to taky moje kůže."

Připomínala tím, že papír, který ideálně reaguje na dotyk prstů, je pro ni víc než pouhý materiál. K papíru Šimotová přešla po manželově smrti, kdy opustila "klasickou" malbu. Když John onemocněl, začalo mu "ubývat tělo" a to se projevilo v pozdějších malířčiných pracích na papíře. V nich těla také ubývají, ztrácejí se, sublimují, možná dokonce vstávají z mrtvých.

Šimotová říkala, že se tak přiblížila existencionálnímu svědectví. "Nejvíc jsem se něčemu přiblížila přes utrpení," vysvětlovala Marku Ebenovi v pořadu Na plovárně. Ale hned připomínala, že zároveň s tím cosi objevovala a to jí přinášelo radost.

Ani objevování Adrieny Šimotové nekončí. Její nadační fond chystá na listopad spolu s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy a katedrou teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové mezinárodní konferenci věnovanou Šimotové. Mottem setkání interpretů jejího života a díla by mohla být slova, která si malířka kdysi zapsala: "Nikdy nemůžeš odejít ničemu, nikomu, a tak se vracíš."