Výstava Celníka Rousseaua splácí daň. Takovou koncentraci proslulých obrazů Praha dlouho neměla

Z balkonu, ze kterého v roce 1948 řečnil k davu na pražském Staroměstském náměstí Klement Gottwald, když se "právě vrátil z Hradu", shlíží od minulého týdne Celník Rousseau.

Obří maketa malíře s baretem, štětcem a paletou se komicky naklání, jako by na fasádě Paláce Kinských dokreslovala nápis Národní galerie. Právě tam je nyní první česká přehlídka obrazů Henriho Rousseaua doplněná díly jeho obdivovatelů, Pabla Picassa, Maxe Ernsta, Paula Cézanna, Georgese Seurata, Fridy Kahlo či Josefa Čapka.

Výstava, která má v Praze po Benátkách a Paříži svou třetí zastávku, je přímočará a současně hravá. Ve dvoraně Paláce Kinských návštěvník kličkuje cestou k pokladně rousseauovským pralesem, respektive mezi deskovými kulisami, které vystihují dvojrozměrnost i pohádkovost Celníkových maleb. V expozici je naopak všechno odkryté a jasné: centrální místo v každém sále patří Rousseauovu obrazu, který je zpravidla i nejrozměrnější, okolo visí inspirovaná díla.

Popisky jsou téměř zbytečné, takovou koncentraci proslulých obrazů Praha dlouho neměla. Světová jména doplňují slavní Češi, Jan Zrzavý, Adolf Hoffmeister, Emil Filla nebo Jiří Kolář.

Národní galerie se mezi pořadatele výstavy dostala jistě také proto, že jeden z nejslavnějších obrazů Henriho Rousseaua patří od roku 1923 do její sbírky. Autoportrét nazvaný Já, portrét − krajina je jedním z nejpůjčovanějších děl českých sbírek. Nejoblíbenějším obrazem výstavy se ale nejspíš stane jiné plátno: na konci expozice určitě překvapí Zaklínačka hadů.

Často zmiňovaný obraz se velice špatně reprodukuje. Tmavá postava dívky, která hrou na flétnu ovládá hadí havěť, většinou vypadá jako neforemná skvrna s prosvítajícím bělmem očí. "Naživo" je to najednou půvabná nahá žena obklopená hustými černočernými vlasy. Celá kompozice s temnou vegetací, siluetami hadů a zářícími trsy trávy, mdlým měsícem a lesknoucí se hladinou řeky vtahuje do snového světa. Ten je romanticky krásný a trochu z něj jímá hrůza. Co kdyby dívka přestala hrát a zmizela ve stínech lesa?

Celník Rousseau splácí daň

Dalších 12
fotografií

Obraz Zaklínačka hadů vznikl na objednávku matky malíře Roberta Delaunayho, která si přála zachytit své vzpomínky na Indii. Rousseau se pro takový úkol hodil skvěle. Nikdo nemohl vystihnout cizí vzpomínky sugestivněji než autor, který maloval tygry, lvy a opice v džungli, aniž by kdy opustil Francii. Sám ovšem tvrdil, že zná pralesy ze své účasti při bojích v Mexiku − Rousseau skutečně býval v armádě, kde si od kamarádů nechal o Mexiku vyprávět. Sám však nikdy nebojoval. Cizokrajné rostliny chodil studovat do botanické zahrady, zvířata pozoroval zřejmě v cirkusech.

Národní galerie se snaží dostát vlastnímu standardu a výstavou zpochybňuje některá klišé o umělci. Naštěstí to ale kurátorka Kristýna Brožová bere s nadhledem a nekomplikuje prohlídku dlouhými texty a dokazováním.

Rousseau například nebyl celníkem, nýbrž výběrčím potravinové daně. To se zřejmě dříve pletlo stejně jako v současnosti, neboť přezdívku mu vymyslel básník a nějaký čas i Rousseaův podnájemník, spisovatel a dramatik Alfred Jarry.

Malíř prý také nebyl autodidakt nebo nedělní umělec. "Víme, že dostal poučení od dvou akademických malířů," říká kurátorka. Podle ní mu jeden z nich dokonce pomohl získat prestižní průkazku kopisty, která Rousseauovi umožňovala návštěvy Louvru a dalších galerií, kde mohl malovat podle tamních děl. Jenomže to ještě z autora akademika nedělá. Zůstal svůj, ponořený do naivního stylu. Každoročně vystavoval na Salonu nezávislých, kde výběr děl nefiltrovala porota. A často si pak užil hodně posměšků. Proti nim se ale zatvrdil v přesvědčení o vlastní jedinečnosti.

Zklamání ale zažívali také Rousseauovi zákazníci, kteří si objednali svůj portrét. Pražská výstava vedle proslulých pralesních scén − Džungle s opicemi a Boj tygra s buvolem − ukazuje také práce civilnější, včetně portrétů. Je tu dvojice dam ztvárněných v životní velikosti. Postavy jsou strnulé, působí neohrabaně, trochu se kácejí a jedna má přehnaně velké ruce. Přesto vyzařují vnitřní sílu. Něco na nich je. Není divu, že když jedno z pláten objevil u vetešníka Pablo Picasso, okamžitě jej koupil za pouhých pět franků.

Je to obraz, který v roce 1908 posloužil jako záminka k uspořádání večírku, na kterém se sešli všichni bohémové z pařížského Montmartru, aby vzdali hold starému Rousseauovi. Malíř byl nadšen a bezelstně přijímal všechny teatrální pocty, které mu mladí avantgardisté skládali. Právě oni jako první ocenili opravdovost jeho umění.