Výstava Celníka bez Celníka: Bude se ještě v Národní galerii někdy malovat?

Proslulý insitní malíř Henri Rousseau, zvaný kvůli svému zaměstnání výběrčího potravní daně Celník, nikdy neměl výstavu v České republice. A tak byla radost zajít na vernisáž v pražském paláci Kinských, kam se prý přesunula velká výstava z Paříže. Jenže na vernisáž zjevně byla pozvána půlka Prahy, neboť událostí je jen to, kde se tísní davy, takže se k obrazům nešlo přes hloučky konzumentů vína ani propracovat. A tak si až za pár dní odstupu a oddechu od davů šílících po nedělním malíři člověk mohl prohlédnout, co že to z té Paříže do Prahy doputovalo.

Výstava v paláci Kinských je jistě v mnoha ohledech objevná. Zjistíte kupříkladu, že když ze slavného portrétu − krajiny Celníka Rousseaua zmizí postava malíře, jak to udělal Jiří Kolář, je obraz v tajemném zahalení změněné barvy o poznání působivější. Vlastně až teď, po Kolářově intervenci, je to "portrét − krajina", který do sebe nasál hloubku chybění malířovy postavy. Je tam a zase není.

Dozvíte se i to, že Rousseau dokázal kromě naivistických krajin džungle − kterou nikdy neviděl, podobně jako se Karel May nikdy nesetkal s indiány (společnou s Mayem měl i pověst dlužníka a podvodníčka) − malovat i klasická zátiší. Jejich přitažlivost tkví v souboji barev: lahvová zeleň se bije s vínovou, snad jen a jen proto, aby z nich vyrostla oranžová hrušek a žluť citronů. Růžová svíčka na jiném zátiší jako by zvedala varovný prst na všechny, kdo v zátiší hledají více než hru.

Tak jako Paul Cézanne na vedlejším obraze, který v kontrastu k Rousseauovi ukazuje ideu jablka, jeho jablkovitost, zatímco slavný naivista či nedělní malíř si vystačí s hrou povrchu, vytvářením iluze, která realitu nerozevírá, nýbrž konstruuje jako zábavnou mystifikaci.

Radost můžete mít i z mnoha obrazů českých umělců, kteří vytvářejí paralelní linku k Rousseauovi, snad aby se předvedly jeho přímý i nepřímý vliv a jistá relevance v širším proudu dějin umění, včetně toho českého. Ten roztomilý Ráj černochů Toyen, plný radostně souložících párů, Kočka Antonína Procházky, Fillovy divoké pralesní noci. A k tomu bonusy zahraniční, třeba úžasný portrét ženy od Fridy Kahlo, v němž dominují bílé šaty, jen po nich sáhnout a obléknout si je.

Celý ten soubor "širšího kontextu Rousseauova díla" je tak mohutný, že zastiňuje hlavní hvězdu. Není divu, v Paříži bylo Celníkových obrazů padesát, v Praze něco přes desítku. A tak se divákovi může snadno stát, že po odchodu z výstavy mu v hlavě místo specifického a ještě nekonstruo­vaně divokého plátna Válka pana Henriho blikají silněji výjevy všech těch, kteří se o Rousseaua inspiračně otřeli.

Je skvělé vidět v Praze výstavu, kterou se předtím bavila Paříž, už méně skvělé je, že jde jen o upravený a doplněný zlomek toho, co bylo k vidění v hlavním městě Francie. Ale o finančních a jiných limitech těchto cestujících výstav všichni už dávno víme…

Horší je, že k první výstavě Celníkových věcí na našem území, jak otravně dokola opakuje smyčka před vchodem do paláce i do výstavních sálů, se nepodařilo vytvořit kloudný katalog. Ten, který si odnesete domů, pouze uchová to, co už jste viděli a četli na výstavě. Nic, co by vás v pochopení Rousseaua posunulo někam dál.

S celou tou výstavou u Kinských je to jako s tím Kolářovým obrazem − Celník bez Celníka. Jen s tím rozdílem, že tahle výstavní podívaná není tak okouzlující jako Kolářův jedinečný výtvarný gag. Některé gagy, jako právě výstava Celník v Praze, jsou prostě prázdnější a rychle ztrácejí kouzlo, připomínajíce ulétající vzducholoď.

Nakonec − možná že se to k Rousseauovi vlastně dokonale hodí. Sám manipuloval realitu a své okolí, které se v Apollinairovi, Jarrym či Picassovi zamilovalo do podivnosti jeho malířské mystifikace. Díky Národní galerii víme, že se tento "popularizující trik" dá použít i v rámci uměleckého marketingu. A protože se tak neděje poprvé − viz nafouknutý Aj Wej-wejův Zvěrokruh − jednomu to nedá, aby se nezeptal. Bude se někdy u Kinských či jinde opravdu malovat?