Malé lidské příhody se v polském románu Lala motají pod nohama velkým dějinám dvacátého století

Román Lala má pasáže, u kterých se nechce věřit, že by je stvořil dvacetiletý mozek. Avšak polský básník a spisovatel Jacek Dehnel svou třetí, rozsáhlou prózu opravdu dopsal ve dvaadvaceti. Námětem se autorovi stali jeho předkové, tak jak mu o nich vyprávěla babička Lala − obdivuhodná energická žena narozená v roce 1919, jež kruté události dvacátého století přežila navzdory své impulzivní nátuře. Kniha v češtině vyšla nyní, deset let po vydání originálu.

Dehnel si nedělá hlavu s žánrovou čistotou, jeho román je trochu rodinnou ságou, biografií, souborem humoristických povídek a nakonec ze všeho nejvíc autobiografií a knihou o psaní knihy. Dehnelovi od první do poslední stránky leží na srdci hlavně autenticita.

"Buď budu vyprávět chronologicky, což ale nebude dávat smysl, protože ty taky nikdy nevyprávíš chronologicky, anebo na přeskáčku, ale to potom nikdo nepochopí, o co jde," svěřuje se autor babičce a ta má − jako vždy − rychlou odpověď: "Tak si to přečte dvakrát."

Což o to, Lala patří k prózám, k nimž se čtenář bude chtít vrátit; jímavých míst, v nichž se malé lidské příhody podobné krutým i něžným anekdotám motají pod nohama velkých dějin, je tu dost, včetně jednoho velmi lákavého receptu na "krůtu v malaze".

Styl "na přeskáčku" je ale srozumitelný i napoprvé. Dehnel babiččiny historky uvozuje škádlivými hovory z kuchyně při vaření čaje nebo láskyplnými bonmoty: "Ale babička už stihla otevřít knihu, usnout v křesle nebo přešla k jinému příběhu."

Některé vnukovy vsuvky působí až podbízivě, byť jsou zřejmě pravdivé. Třeba když líčí, jak k babičce vodí své přátele, fascinované vypravěčským uměním staré paní.

Nejstarší příběhy sahají až do devatenáctého století, ve kterém Lalin dědeček velmi zbohatl a stal se jedním z prvních mužů, kteří se po Ukrajině projížděli v automobilu. Málem při tom nepřežil útok vesničanů, kteří vozidlo považovali za ďábla.

Vedle mužů ale stále zřetelněji v románu vystupují ženy − krásné, hudebně nadané, mužům oddané i anarchistky a jiné podivínky. Především ale ženy silné, které seženou brambory v době hladomoru, přinesou oblečení deportovaným Židům a klavír obětují na barikádu.

Košaté vyprávění se však čím dál víc soustředí na Lalu, jejíž matka po porodu tak dlouho čekala na návrat manžela z vyhnanství, aby dal novorozeněti jméno, až se pro malou vžila její přezdívka. Lala vyrůstala jako panské dítě, pro které byla hra na klavír a vysoké vzdělání samozřejmostí. Žila ale na venkově, a tak vedle filozofie, výtvarného umění a hudby brala jako zásadní součást života také zahradu.

Ta je jedním z hlavních pojítek mezi babičkou a vnukem. Autor babiččinu zahradu miluje, obzvlášť si libuje, když Lala vzpomíná na zahradu a sad na panství v Lisově, kde prožila mládí. Botanický ráj, který později vypěstovala v gdaňské čtvrti Olivě, tedy vedle autorova "rodného" domu, se v jeho líčení stává přímo mytickým místem.

Působivými obrazy přírody si Dehnel často "připravuje půdu" pro některé obzvlášť dramatické vzpomínky. Třeba pro vylíčení toho, jak se babička nepochopitelně minula během války s pochodem Židů, které hnali přes jejich vesnici. Kdo ji znal, byl přesvědčen, že by něco takového odmítala připustit a s velkou pravděpodobností by byla spolu se Židy zastřelena nad příkopem v lese.

Román Lala se v závěru proměňuje ve vnukovo vyznání. Obdivuje babiččinu moudrost, její intelekt, miluje její neústupnost i libůstky. Se smutkem ale pozoruje svou narůstající převahu, babičce se vzpomínky pletou, vnuk ji opravuje. Místo někdejších debat na úrovni musí řešit babiččiny problémy se zubní protézou a inkontinencí. Nakonec nechá babičku odpočívat a Lalin příběh, který se postupně začíná překrývat s jeho, vypráví za ni.