Pracovníci Poslanecké sněmovny v pondělí připraví stoly, mikrofony a sluchátka pro tlumočení. Pak se odejdou domů převléct a večer se do sněmovny dobrovolně vrátí na autorské čtení Chucka Palahniuka.
Dobře to ilustruje mimořádný zájem o populárního amerického autora, jenž tento pátek na celý týden přilétá do Česka coby host Festivalu spisovatelů Praha. A to hlavní řekne v politickém prostředí – během dvou večerů v Senátu a v místnosti Poslanecké sněmovny zvané státní akta, kde se jinak odehrávají konference či zasedání výborů.
"Volají nám mladí lidé a ptají se, jak se do Senátu obléct," líčí americký básník a prezident festivalu Michael March. Už na jaře s odkazem na autorův nejslavnější román z 90. let senzačně zvolal, že Palahniuk "ve sněmovně založí Klub rváčů".
Za tím nápadem, jak už to u Marchových metafor bývá, se skrývá více než obraz. "Přivádíme do Senátu mladé lidi. Chceme, aby se nebáli politických institucí, aby je mohli fyzicky zažít, aby se necítili utlačováni. Aby je to motivovalo více se účastnit veřejného života," vysvětluje.
Tento sedmdesátiletý americký básník, jenž v Praze bydlí přes čtvrtstoletí, literaturou žije. Když zrovna nesedí doma a po večerech "nečte knihy či nepíše poezii", jak říká, cestuje po světových festivalech. Ideál spatřuje ve starověkých kulturách, které "věřily, že nejvyšší formou civilizace je vytvářet krásu".
March zjednodušeně řečeno nachází krásu v poezii, již vnímá jako prostředek ke zlepšení světa. A stejnou ambici každý rok vetkne svému festivalu. Vymýšlí mu filozofická témata a s pozvanými autory měsíce dopředu připravuje debaty, jež mají přesah do politiky i společnosti.
V posledních letech, kdy festival z nedostatku peněz zápasí o existenci, March opakovaně hovoří o pomyslném trojúhelníku politiky, byznysu a kultury – o tom, jak se kultura ocitla na jeho spodním vrcholu, proč její význam klesá.
V osobě spisovatele Palahniuka se Marchovi podařilo pomyslné body trojúhelníku spojit. Palahniuk bude v Praze hovořit v politickém prostředí. Píše literaturu vysoce sofistikovanou, ale přitom "čtivou", populární. Proto se za něj postavil komerční svět, jemuž Palahniuk produkuje bestseller za bestsellerem.
"Palahniukovy postavy jsou ale produktem civilizace, která žije materiálně, a ony se tomuto pojetí světa vzpouzí," interpretuje March autorovu popularitu, která také v Česku zapříčinila, že festival již všech šest akcí s tímto spisovatelem vyprodal.
Palahniuk v Praze vystoupí v kině Světozor, v Divadle v Celetné, bude podepisovat knihy v Paláci knih Luxor. Také ale přečte několik povídek v české premiéře. V Senátu představí kontroverzní text Střeva, v němž záměrně koncentroval co nejvíc vulgarit a explicitních obrazů, aby v posluchačích mluveným slovem vyvolal fyzickou reakci – podle legend, jež těžko ověřit, při čteních tohoto díla v USA omdlelo přes sedmdesát lidí.
V parlamentu přednese například povídku Životní realita, v níž se otec šestiletému synovi za jízdy v autě pokouší vysvětlit, že děti nenosí čáp. Jak se ale roztržitý řidič se zrakem upřeným na cestu zaplétá do všech těch "a přesto", "ani pak" a "i když", jimiž větví jednu nekonečnou větu, začne nechtěně vykládat, kterak s matkou souložili v autě, jaké zkoušeli sexuální pozice a tak podobně.
Zatímco kluk se to stále snaží "převést na vyprávěnku o včeličkách a kytičkách", otec už je zcela zabrán do popisu příšerné orgie, při níž navíc milenci začnou kouřit marihuanu a tak trochu nehledí, co vše by v autě mohlo vzplanout.
Do Senátu a letos poprvé do sněmovny se Festival spisovatelů dostal z existenční nouze – kvůli snížené podpoře z veřejných grantů si nemůže dovolit dál pronajímat Novou scénu Národního divadla, kde působil dříve.
"Festival je rušený, jako bylo rušené vysílání Svobodné Evropy," pomáhá si March troufalou metaforou z nedávné české historie. "Ale lidé napjatě poslouchají. Protože co tu mohou slyšet? V Praze mohou jít do kina, vidět tanec, slyšet hudbu. Ale slova, diskuse o tom, jak vzniká světová literatura, jsou nesmírně potřebná. Zvlášť dnes, kdy čím dál méně lidí čte. Na festivalu lidé ta slova uslyší. Zažijí něco nepředvídatelného, uslyší autory, kteří nejsou produktem žádné korporace, nýbrž mají svobodnou mysl," rozvádí March.
Kromě česko-ukrajinské básnířky Marie Iljašenko, jedné z nejpozoruhodnějších autorek české poezie posledních let, na festival přijíždí několik autorů z ciziny. Podle Marche jsou svým způsobem všichni rebelové, neboť "usilují o svět, který by byl méně kontrolovaný, v němž by byla větší svoboda pohybu, slova, myšlenek. To stojí v protikladu ke státu, který si přeje občany kontrolovat," tvrdí.
◼ Festival spisovatelů Praha má letos nejsilnější politickou záštitu za několik posledních let. Podpořili ho za ČSSD předseda Senátu Milan Štěch i ministr zahraničí Lubomír Zaorálek a za ANO místopředsedkyně sněmovny Jaroslava Jermanová.
◼ První festivalový večer se odehraje v sobotu až po uzavření volebních místností v krajských volbách, přesto si festival musí dávat pozor, aby ho politici nevyužili v kampani.
◼ "Děláme to, abychom přežili. Máme pokrytou jen třetinu rozpočtu," brání se prezident festivalu Michael March a poukazuje třeba na cenu letenek světových spisovatelů, kteří odmítají létat jinak než business class. "Na ministerstvu kultury ani na pražském magistrátu jsme dost peněz nesehnali a asi neumíme být atraktivní pro soukromé sponzory."
Síla Festivalu spisovatelů je v interpretacích. Nejen že návštěvníky seznamuje s předními autory, kteří se jinak do Prahy nepodívají – velmi často jde o nositele Nobelovy ceny za literaturu, jakým na letošním ročníku bude šestasedmdesátiletý jihoafrický rodák J. M. Coetzee. Účast autorů v debatách především znamená, že festival bude hledat význam literárních děl, rozšiřovat obzor jejich výkladem.
Příklad? Letošní téma přehlídky zní Zločin a trest. "Co bylo dřív, zločin, nebo trest? Pokud se rozhlédneme, zdá se, že dnes první přichází trest. Když zničíte Aleppo, uděláte tím z lidí zločince," říká March s odkazem na právě probíhající destrukci syrského města ze strany vládních sil a ruské armády.
"Žijeme v době, ve které je už i logika nelogická. Téměř nic nedává smysl, a tak dnes může i trest předcházet zločinu," praví March, a aby byl srozumitelnější, ilustruje svoji tezi na příkladu Coetzeeho slavného románu Čekání na barbary z roku 1980. V něm mírumilovně žijící obyvatele koloniálního města bezdůvodně přijedou zmučit pracovníci bezpečnostních složek, přesvědčení, že tito "barbaři" je jinak dříve či později napadnou. Aniž místní spáchali zločin, stíhá je trest.
Román, jenž byl v době vzniku čten v kontextu tehdejšího jihoafrického apartheidu, tak na Festivalu spisovatelů může posloužit třeba jako odrazový můstek k debatě o imigraci – k tomu, co se stane, když všichni očekávají útok "barbarů", ale barbaři výpad neprovedou.
Stejně tak ale March čte Coetzeeho román alegoricky jako dílo o stavění a boření zdí. "Vyrostl jsem v New Yorku, kde lidé bývali všemu otevření. Před čtvrtstoletím jsem přijel do Prahy, která se též otevírala světu. Z toho vznikl Festival spisovatelů. Snaží se přivážet významné autory a tím Prahu otevírat světu," tvrdí.
March se za šestadvacet let, po která tu žije, nenaučil česky, a tak přiznává, že některé aspekty české společnosti se mu asi "ztrácejí v překladu". Přesto má dnes pocit, že Praha "se někdy považuje za otevřenější, než ve skutečnosti je" a že čím víc se například nyní "otevírá investicím z Číny, tím víc se uzavírá její mysl".
Významný prostor také na letošním Festivalu spisovatelů dostanou autoři z arabského světa. Už vloni se na pódiu Senátu odehrála výjimečná diskuse literátů z Iráku, Izraele a Íránu.
Ještě v pozdně nočních hodinách pak na kuřáckém schodišti Senátu vysedával stařičký literát Mahmoud Dowlatabadi a ani nedutajícím exulantům z arabských zemí vyprávěl, jak byl ještě za šáha zatčen v Íránu. "Příliš mnoho členů opozice u sebe mělo mé knihy," líčil starý muž, a zatímco se mu na zažloutlý knír drolil tabák z arabských cigaret, se slzami v očích zpaměti recitoval z Šáhnáme, starého perského eposu zvaného Kniha králů.
Letos na festival přijíždí alžírský spisovatel Kamel Daúd, hvězda frankofonní literatury, jenž dál žije v rodném alžírském přístavu Oranu navzdory fatvě, kterou na něj vypsali islamisté.
Přijede též egyptský spisovatel Mohamed Metwalli, který může o situaci v dnešním Egyptě vyprávět plynulou angličtinou, a dále zakladatel Káhirského literárního festivalu Mohamed el-Baaly. Ten ve stále přísněji armádou řízeném Egyptě příští rok v únoru uspořádá festival, jehož tématem je postavení žen v arabském světě.
Jednu arabskou ženu lze nyní spatřit také na plakátech, jež Festival spisovatelů vyvěsil po Praze. Je na něm svůdně vyhlížející černobílá dívka s červeně namalovanými rty, póza trochu jako Marilyn Monroe. "Spatřil jsem ji v Káhiře na obálce časopisu. Měla tak smutné oči, že jsem si ho musel koupit," vysvětluje March a prstem ukazuje na arabský text, který obrázek doprovází.
Přečte někdo, co říká? "Tato úchvatná kráska mě přivedla zpět ke stříbrnému plátnu," překládá March, potěšený tím, že titulek článku až dadaisticky vytrhl z kontextu a umístil na všechny pražské billboardy, do inzerátů v českých časopisech a novinách.
"Ta žena je ztělesněním krásy. Ale především je to zcela jiná podoba ženy, než jakou dnes vidíte v arabských ulicích. Není zahalená šátkem. Je to žena svobodná, tak jako její mysl," dodává Michael March.
