Kancelář by neměla vypadat jako byt, říká architektka Eva Jiřičná

Vysněná kancelář známé architektky Evy Jiřičné by vypadala jako bílá krabice s bílým stolem a spoustou světla. "Všude by bylo uklizeno a papíry by samy mizely pryč, jakmile by už nebyly potřeba. Při práci mám ráda klid a pořádek," prozrazuje Jiřičná v zasedací místnosti pražského ateliéru AI Design, který otevřela v roce 1999 společně s Petrem Vágnerem.

Sedmasedmdesátiletá architektka v kanceláři strávila většinu svého života. Má přitom hned dvě pracoviště, pendluje mezi pražským studiem a londýnským ateliérem Eva Jiricna Architects, který založila v roce 1986. Svět kanceláří zná ale velmi dobře i z pohledu návrhářky interiérů a kancelářského nábytku. Podílela se mimo jiné i na designu kanceláří v Tančícím domě. Kromě toho druhým rokem předsedá porotě soutěže CBRE Zasedačka roku, jež se snaží otevřít diskusi o pracovním prostředí v Česku.

Sedíme spolu ve vašem studiu v podkroví bývalého kláštera na Anenském náměstí. Jak se liší od vašeho londýnského ateliéru?

V Londýně sídlíme v úplně jiném prostoru, v moderní budově. Nicméně obě kanceláře mají jedno společné: ani jedna, ani druhá není ideální. Zatímco pražskému ateliéru chybí dostatek denního světla, londýnské studio zase trpí kvůli umístění nad hlučnou a prašnou tepnou města. Tak už to ale bohužel s kancelářemi architektů bývá, že kovářova kobyla chodí bosa. Potřebujeme spoustu místa na výkresy, dokumenty a vzorky, takže si nemůžeme dovolit drahé prostory. Ovšem v rámci možností jsme v případě obou pracovišť udělali maximum.

Pracujete v současnosti na nějakém zajímavém návrhu kanceláří?

Plánujeme přestavbu interiérů jedné londýnské administrativní budovy ze začátku 20. století. Zatím se ale neví, kdo si ji pronajme. Je dokonce možné, že každé patro bude mít jiného nájemce. Vymýšlíme proto nějaký univerzální koncept, což je ale velmi náročné, jelikož každá firma má jiné potřeby a přístupů k řešení pracovního prostředí je nekonečno. Krásnou ukázkou je budova Leadenhall v Londýně, kde vidíte nejrůznější typy lidí, od právníků, kteří sídlí v prostorách s vyřezávaným nábytkem z masivního ořechu, až po lidi z PR, jejichž barevné kanceláře vypadají, jako by tam měli party. Barvami hraje i studio autora mrakodrapu, mého bývalého zaměstnavatele Richarda Rogerse, který se jako jeden z mála architektů nastěhoval do budovy, kterou sám postavil. Dovolit si to ale mohl nejspíš jen proto, že jsou tam namačkaní jako sardinky.

Jaké trendy dnes panují v architektuře kanceláří?

Firmy potřebují daleko více zasedacích místností než dříve. Často tvoří dokonce více než 50 procent plochy. Zároveň se stále častěji setkávám se společnostmi, které používají takzvaný "hot desking", kdy nikdo nemá vlastní pracovní stůl a zaměstnanci je sdílejí. Mně osobně by ale tenhle způsob práce nevyhovoval. Stejně tak bych nepřežila, kdybych měla pracovat v tradičním kancelářském konceptu, kdy se do obřího prostoru zasadí příčky do úrovně očí a zaměstnanci sedí nahuštěni uprostřed tohohle moře stěn. Na druhou stranu se objevil opačný extrém až příliš uvolněných kanceláří, kde se sedí v klubových křeslech nebo rovnou na kobercích a zaměstnanci tam chodí bosí. Lidé mají pocit, že dosud neměli v práci dost svobody, ale ve snaze to napravit to často přeženou. Viděla jsem řadu takových pracovišť mezi soutěžícími v Zasedačce roku. Často byla navržena stylem "maminka sama šila". Podle mě ale ke štěstí člověk nepotřebuje 50 různých pohovek z vetešnictví ani stolky z bedniček od banánů, o které si okamžitě roztrhne punčochy.

Co je tedy podle vás ideální řešení?

Důležité je uvědomit si, že kanceláře nejsou byty. Lidé tam nebydlí, ale pracují. Měl by tam tedy být nějaký systém a pořádek. Podle mě je nejvhodnější zlatá střední cesta, kdy má pracoviště standardní kancelářské zařízení a zároveň rekreační část, kde si pracovníci mohou na chvíli odpočinout, popovídat si a v klidu vypít kafe. Mám ráda, když je základní design jednoduchý a dají se v něm tvořit akcenty podle potřeby.

Jste v porotě soutěže o nejlepší české kanceláře CBRE Zasedačka roku. Jak je hodnotíte ve srovnání se zahraničím?

V soutěži se objevila řada zajímavých nápadů. Všimla jsem si však jednoho velkého nešvaru. Mnohem častěji než třeba ve Velké Británii jsem narážela na prostory, kde bylo špatně řešené osvětlení. Já jsem na světlo velmi citlivá a myslím si, že je to jedna z nejdůležitějších věcí pro práci. Když jsem pracovala u Rogerse, měla jsem na starosti osvětlení budovy pojišťovny Lloyd's. Při tom jsem se naučila, že je ohromný rozdíl mezi kvantitou a kvalitou. Můžete mít požadovaný počet luxů, ale světlo nemusí mít správnou barvu a může − byť i neviditelně − blikat. To nepříznivě působí na sítnici oka a mozek. Proto vždy přesvědčuji majitele kanceláří, aby raději investovali do kvalitního osvětlení než do designového nábytku.

Kam se bude pracovní prostředí ubírat?

Chtěla bych se dožít toho, že budou kanceláře kompletně bezdrátové. Před dvěma lety jsem byla v experimentální kanceláři v Chicagu, kde nebyly žádné dráty. To bylo úžasné. Zároveň doufám, že se nespojí pracovní a volnočasové prostředí v jedno. Dnes k tomu bohužel směřujeme, ale podle mě by se každá část života měla odehrávat odděleně. Přála bych si také, aby spolu lidé v práci začali více komunikovat. Dnes jsou už od dětství připoutaní k mobilu nebo tabletu a nejsou zvyklí spolu mluvit. Doufám, že nás technologie neovládne natolik, abychom přestali komunikovat úplně, protože tím náš život strašně ztrácí.

Tématu moderních kanceláří se věnuje příloha Kanceláře budoucnosti, která vychází v Hospodářských novinách v úterý 11. října.