Budete se červenat, smát, bučet? Autor Klubu rváčů Palahniuk zkusil, co vydrží český Senát

Existují internetová fóra pro lidi, kterým zemřeli rodiče, pro dívky, které se staly obětí znásilnění, pro chlapce, které někdo šikanoval. A pak jsou internetová fóra pro ty, kdo amerického spisovatele Chucka Palahniuka slyšeli číst povídku zvanou Střeva.

Ten příměr je − jako Palahniukův text − otřesně nevkusný. Přesto se najdou stovky čtenářů, kterým spisovatel způsobil trauma. Někteří tvrdí, že když povídku slyšeli, upadli do mdlob. Jeden chlapec ji četl v časopisu Playboy a "nadlouho ztratil chuť na sex". Jiný si Střeva přečetl před nástupem do autobusu a od té doby cestuje jen s práškem proti nevolnosti.

V neděli povídku slyšeli Češi. Autor ji přednesl na Festivalu spisovatelů Praha v Senátu, jenž byl plný mladých lidí.

Nikdo neomdlel, ale publikum se ošívalo. Některým posluchačům jako by spisovatel odboural zábrany, a tak − byť jindy mírní coby beránci − ještě hodinu vulgárně kleli jako kanál. U jiných se dostavil nezadržitelný, až pubertální výbuch smíchu. A v jedné ze zadních řad Senátu seděla dívka, které se v nejméně pravděpodobnou chvilku začaly koulet slzy po tvářích.

Autor Klubu rváčů Palahniuk zkoušel, co vydrží Senát

Dalších 10
fotografií

Čím to? Povídka Střeva ani omylem není hluboká. Nikdo ji nebude vykládat a ptát se, co znamená. Představuje jen dobře vygradovanou sérii čím dál nechutnějších anekdot o tom, jak pitomé nápady mají dospívající chlapci, když pocítí chuť masturbovat.

Vtip je v tom, jak to Palahniuk podává − jaký z toho udělal "sociologický experiment". Vydržíte to? Budete se červenat, smát, bučet? Na začátku autor posluchače vyzve, aby zadrželi dech, a ujistí je, že povídka nebude trvat déle, než oni vydrží nedutat − to je první podraz, neboť Palahniuk pak čte dvacet minut.

Jako profesionál, jenž ročně absolvuje stovky podobných čtení, si od Pražáků nechá poradit a vzbudí sympatie rychlým vtipem o Brně. V úvodu příběhu hovoří rychle, ale pak zpomalí a vychutnává si každé slovo v okamžiku, kdy si posluchač chtě nechtě musí představit například jisté bolesti působené mužskému pohlavnímu údu. A krutý Palahniuk si libuje v atmosféře, v níž posluchače každé slovo až fyzicky "bolí". Vrací se slogany, refrény a s každým posunem v ději nabírají na významu.

Jsou Palahniukova Střeva jen vtipnou variací na poučné texty v duchu "děti, tohle doma nezkoušejte", jak se pak ptal moderátor? Jsou tak populární, protože až bulvárně šokují, pobuřují? Protože kolem nich PR mašina Palahniukova vydavatelství vytvořila pověst "zážitku", za nímž každý chodí? A jde se snad z hecu − "to, že Američané při Střevech padají na zem jako hrušky, neznamená, že Palahniuk dostane i mě"? Nebo pro jistou dekadenci okamžiku − dobře oblečení lidé v Senátu naslouchají větám, které by vychovaný člověk nevyřkl ani u táboráku?

Palahniuk po čtení vyprávěl, jak koncem 80. let pracoval s mladými pacienty, kterým lékaři diagnostikovali virus HIV. "Mívali skupinové sezení, vyprávěli si o svých bolestech a zoufalství, a když už to nešlo vydržet, zničehonic propukli ve smích," popisoval Palahniuk, jak se naučil, že i "tragicky myšlená věta může vyvolat očistný smích, pokud ji člověk nepronese tragicky".

Palahniuk pro svoji povídku nabídl vysvětlení − prý ji čte, protože tak lidem připomíná trapné či zahanbující zážitky z dětství a dospívání, které potlačili a vytěsnili. "Přečtu Střeva a někomu umožním si své trauma vybavit, přiznat a přenést se přes něj," pravil v Praze.

Neboť to bylo na Festivalu spisovatelů, mělo to ještě jiný efekt. Protože před Palahniukem odpoledne v Senátu četla básnířka Marie Iljašenko, která snad podvědomým hereckým přednesem, snad kombinací své ruské mateřštiny, češtiny jako druhého a polštiny coby oblíbeného jazyka čte poezii zcela civilně. A přesto slovům propůjčuje ojediněle znělou něhu, už jen jejich zabarvením, důrazem nabízí nové významy. Protože po Iljašenko na pódium přišel čínský spisovatel Jen Lien-kche, jenž kritizoval čínskou vládu − navzdory pravděpodobné přítomnosti špehů z čínské ambasády v publiku a s plným vědomím toho, jaké to pro něj doma může mít důsledky. Protože alžírský spisovatel Kamel Daúd na festivalu nedbal, že na něj islamisté vypsali fatvu a na každém kroku mu hrozí smrt, a v Praze otevřeně hovořil o "nemocném vztahu islámu k ženám".

V tomto kontextu byl Palahniuk dalším autorem, jenž si stojí za svým slovem a autorským vystoupením sílu toho slova zesiluje. Ne z politických důvodů, nýbrž z obyčejné radosti, že přijde do styku s cizím čtenářem a toho dovede znechutit, rozplakat, "očistit" či "uvolnit" smíchem. Nebo jej klidně přivést do mdlob. Nepotřebuje trikovou scénu jako ve filmovém hororu, orchestr jako v hudbě − stačí obyčejné slovo.