Nekrolog: Andrzej Wajda v sobě cítil Polsko hlouběji než jako státní příslušnost

Nestává se často, aby o smrti velkého zahraničního umělce hovořil český premiér i další místní politici. V případě polského režiséra Andrzeje Wajdy, který v neděli zemřel ve věku devadesáti let, se to stalo. "Naučil nás poznávat Polsko," řekl o něm první český premiér po roce 1989 Petr Pithart. Ještě v dobách disentu Polákům záviděl, že mají tak silného režiséra, který reflektuje děsivé historické běsy vlastní společnosti.

Wajda byl ale především filmař, jakkoliv do filmu dokázal přenést veškerou aktualitu minulosti i současnosti, bez níž by jeho snímky neexistovaly.

Především mnoho lidí naučil to nejdůležitější: vnímat film, vidět filmově, vůbec vidět.

Pro Wajdu byl film samostatným světem, nikoli jen jedním z možných prostředků, jak se umělecky vyjádřit. Režisér se věnoval i divadlu, ale vždy se rychle vrátil ke stříbrnému plátnu. Nešlo jinak. Odmítal však televizi, protože ta podle něj pouze přenáší divadelní jazyk a myšlení, zatímco filmová řeč stojí na jiném než konverzačně divadelním duchu.

Wajda byl v dobrém slova smyslu klasik, často odkazoval k filmovosti filmu, která ve své síle nikdy nezmizí. "Filmy točené v tomto duchu minulosti se budou točit pořád," řekl jednou.

Styl, jímž Andrzej Wajda točil, se měnil. Popel a démanty, film přinášející pohled na poválečný složitý přerod Polska v komunistickou zemi, nesl prvky hollywoodských snímků, v nichž září krásný a mladý hrdina.

Také v jiných filmech jako Lotna, pojednávající o národním mýtu jízdního vojska, se Wajda blížil realistické přímočarosti, ale vždy ji zasahovala symbolická vrstva, která film otevírá svobodné interpretaci. Obrazový symbolismus Wajdu nepouštěl. Viděl v něm největší sílu kinematografie.

Wajdovy filmy nebyly tak "obrazové" jako třeba tvorba Andreje Tarkovského, jehož snímky by se daly sledovat i bez zvukové stopy. U Wajdy film vycházel víc z kompozice tématu než z jeho slovního vyjádření v dialozích nebo v konkrétním příběhu.

"To, co dělám, je poetický realismus," charakterizoval svůj styl jednou sám Wajda a platilo to i pro jeho poslední filmy.

Ať už to byla Katyně, kriticky reflektující katyňský masakr polského důstojnictva a inteligence sovětskou armádou, nebo snímek Walesa: člověk naděje. Ten se pokoušel o hraný "filmový dokument" mapující roli šéfa odborového hnutí Solidarity při demontáži komunistického režimu v Polsku.

Dokumentace revolučního stavu v Polsku pronikla do Wajdova filmu už v roce 1981, kdy dokončil slavný snímek Muž ze železa. Wajda tehdy točil přímo v Gdaňsku, zažil atmosféru násilného napětí mezi dělníky z loděnic a státní mocí, i pohyb naděje k osvobození.

To všechno v jeho snímku hraje s takovou silou, že za něj autor dostal Zlatou palmu v Cannes.

Jistě, tehdy se nejvíc hovořilo o politickém gestu poroty, která hlasuje o filmu z druhé strany železné opony, ale nemít Muž ze železa wajdovské vidění, hlavní cenu prestižního festivalu by nedostal.

V lecčems se tento snímek podobá Běsům z roku 1988, kde se Wajda přiblížil koncentrovanému revolučnímu varu a nadšení z jiné, ideologicko-filozofické strany slavné Dostojevského předlohy. Obvykle je tento film chápán jako kritika revoluce, její plytkosti a bezohlednosti, ale mnohem přesnější by bylo říct, že Wajda z pečlivého, až analytického odstupu sleduje zvláštní logiku revoluce, v níž se naděje vždy mísí s masakrem, zmarem a destrukcí. Kde se dobro vždy páří se zlem.

Není žádné čisté naděje, čisté ideje, ukazuje Wajda v Běsech. Ale ani tu, kterou máme a která momentálně osvobozuje, jako by říkal, nesmíme kvůli potenciální špinavosti opustit. Jinak s ní zemře všechno − i my.

Tentýž motiv se opakuje v Dantonovi, obrazech z francouzské revoluce podle scénáře Jeana-Clauda Carriera. Gérard Depardieu zde geniálně zahrál prozření revolucionáře, ale i jeho uvědomění nevěčného, (ne)spravedlivého běhu dějin. Wajdovo věčné téma − člověk v dějinách − i tentokrát uhnulo pryč z Polska, ale to byla spíše chvilková výjimka.

Jeho poslední filmy už byly opět "ryze polské", včetně snímku, který v sobě ještě hledal. "Klíčové je najít nosné téma. Myslím, že dnes jím je rozdělené Polsko," svěřil se režisér letos na jaře v rozhovoru pro Die Welt. "Byly postaveny neprostupné zdi dokonce mezi rodinnými příslušníky. Proč nemohou vzájemně komunikovat? Rozdělené rodiny symbolizují rozdělení naší země v důsledku odlišných názorů na politiku."

Andrzej Wajda byl vlastenec, člověk srostlý s Polskem a jeho dějinami, v nichž neustále hledal inspiraci i kritická místa. Polsko v sobě ale cítil daleko hlouběji než jako státní příslušnost. "Film tvoříte v jazyce, to není jen otázka slov, ale i způsobu, jak jazyk kóduje naše vnímání a to, jak mu rozumíme," říkal.

Polský pohled na svět dnes v zahraničí úspěšně prosazují noví polští režiséři. Andrzej Wajda, držitel Oscara za přínos světové kinematografii, ale jen tak ze scény nezmizí. Jako klasik "polského filmového vidění" zůstane ve všech těch, kteří v Polsku přijdou po něm.

A rovněž za tuto tradici, stejně jako za ten výjimečný filmový styl a pohled, je potřeba dlouze poděkovat.