Tom Hanks v roli profesora zachraňuje svět. Film Inferno je plný honiček mezi památkami

Podobně jako James Bond či Jason Bourne se také filmový profesor Langdon prohání po světě s lehkostí bohatého amerického turisty. Místo pistole vládne vědomostmi harvardského symbologa a znalce umění i literatury. V novém filmu Inferno, jenž dnes vstupuje do českých kin, však Langdonovy vědomosti na čas zablokuje záhadná ztráta paměti.

V adaptaci dalšího románového bestselleru Dana Browna se role profesora z Harvardu, jenž s oblibou zachraňuje svět, opět zhostil Tom Hanks. Je to sázka na jistotu: herec Hanks i v šedesáti přiláká publikum do kina prakticky na cokoliv. A šarády spisovatele Dana Browna zůstávají chytlavé, i když při nich divák může vypnout mozek.

Protože v novém filmu figurují reálie spojené s Dantem Alighierim, vypadá to, že se profesor Langdon − a s ním i celý příběh − zasekne ve Florencii, kde básník na přelomu 13. a 14. století působil. Pak to ovšem hrdina přes Benátky vezme až do Turecka.

Film Inferno tak má podobu vzpomínky na prázdniny v Evropě, které hysterická průvodkyně pro povrchní americké turisty proměnila v honičku po tamních pamětihodnostech. Langdon, doprovázený sličnou mladou lékařkou (hraje ji Felicity Jonesová známá ze snímku Teorie všeho), procválá muzejní expozice a jejich zákulisí včetně tajných vchodů. Zastavuje se jen proto, aby okomentoval významný exponát coby další indicii ve svém pátrání.

Langdonovým cílem je najít a zneškodnit schránku s bakteriemi moru, kterou před svou smrtí kamsi ukryl šílený miliardář a ekolog. Nápad ulevit přelidněné matičce Zemi prostřednictvím ničivé pandemie ovšem neděsí jen Langdona, ale též pracovníky Světové zdravotnické organizace.

Hanks zachraňuje svět

Dalších 11
fotografií

Nikdo nečeká, že by film Inferno nabídl kloudný komentář k otázce přelidnění. Důležitější tu je, že Langdon má během pátrání v patách pronásledovatele včetně drsné, falešné policistky na motorce. Ani divák přitom dlouho netuší, kdo je na čí straně − až ve dvou třetinách příběhu dojde k několika zásadním odhalením. Těm, které baví hra s proměnlivými pravidly vyprávění, Inferno skýtá poměrně dobrou zábavu.

Stejně jako předchozí dva filmy podle Brownových románů, Šifru mistra Leonarda a Anděle a démony, také nový snímek natočil americký režisér Ron Howard.

Spíš než předchozí dvě "brownovky" ale Howard tentokrát připomíná svůj oscarový psychologický thriller Čistá duše z roku 2002. I tam příběh vynikal nečekanými zvraty, i tam režisér diváka zatáhl do hlubin hrdinova pošramoceného vnímání světa. V Infernu jsou zvlášť působivé bezmála hororové okamžiky, v nichž se Langdonova fotografická paměť propadá do horečnatých vizí apokalypsy.

Na rozdíl od Čisté duše ovšem v Infernu jde jen o nesmyslné ornamenty, které z vyprávění rychle vytlačí standardní honičková poetika.

Inferno je stylově méně čisté než předchozí dva filmy podle Brownových románů, přestože se režisér opřel o zkušené spolupracovníky. Italsko-americký kameraman Salvatore Totino v akčních scénách šikovně prezentuje turistické krásy a skladatel Hans Zimmer film opatřil vhodnou, leč nepřekvapivou hudbou.

Osvědčený scenárista David Koepp, který má na kontě zatím posledního filmového Indianu Jonese, se pak stará o to, aby představil renesanční reálie i americkému divákovi. Ten si však z filmu může odnést pouze to, že velikán italské literatury Dante marně miloval jistou Beatrici a že napsal jakési Peklo.