Proč Bob Dylan získal Nobelovu cenu až teď? A proč za literaturu?

Bob Dylan své nejznámější texty vytvořil v 60. letech, nejlepší hudbu v další dekádě a poslední velký comeback zažil koncem tisíciletí. Proč tedy Nobelovu cenu za literaturu nedostal tehdy, ale teprve ve čtvrtek? A proč vůbec za literaturu?

Je to ocenění za zásluhy, neboť se současností se Dylan míjí. Jeho tvůrčí etapa posledních patnácti let, ta tvář − řečeno termínem pro staré mistry − "pozdního Dylana", je tváří obracející se k hudbě z poloviny 20. století. Také pěvecky už je za zenitem. "Kritici říkají, že neumím zpívat. Že kvákám jako žába," řekl vloni sarkasticky, když přebíral cenu nadace MusiCares.

Dylan je ale z hlasů, které se neměří tím, jak jsou dokonalé, nýbrž nakolik znějí autenticky. A Dylan stále zpívá s přesvědčivým imperativem, na pódiu vyzařuje až prorockou tajemnost. Nikdo mu nevidí do hlavy.

Přes svoji neuchopitelnost a spory stovek "dylanologů", kteří se hádají nad výkladem jeho textů, je nejlidovějším laureátem v nedávné historii Nobelovy ceny.

Málokterý básník posledních staletí oslovil tolik lidí jako Dylan, jenž prodal desítky milionů nahrávek a jehož světy poezie a hudby každoročně prorůstají na koncertech před tisícovkami lidí.

Udělení Nobelovy ceny teď legitimizuje Dylanovy písňové texty jako velkou literaturu a v širším slova smyslu oslavuje poezii, která nezůstává na stránce, nýbrž má melodii, oslovuje lidi, nutí je k zamyšlení a k tomu, aby měnili svět − neboť tak je Dylan, autor například písně Časy se mění, už od 60. let vnímán.

Za svojí tvorbou si každý večer stojí na koncertech. Také se ale ke svým textům vrací, vytrvale je přepisuje, piluje. Třeba na jeho posledním předloňském koncertu v Praze zničehonic v písni Workingman's Blues přibyla sloka: "Řekl bych, že i zítra vyjde slunce / Kéž je poslední soud spravedlivý / Bitva se přesunula za kopce / Mlha si sedá / Podívej na mě a na mé jizvy / Co jsem já kdy vyhrál?"

Tajemnice Švédské akademie, která Nobelovu cenu udělila, se ale mýlí, když zájemcům o Dylana doporučuje začít u alba Blonde on Blonde ze druhé poloviny 60. let. Dylan se stal Dylanem už dlouho předtím.

"Auto se zastavilo. Práskl jsem dveřmi, zamával a vkročil do tvrdého sněhu. Vichr mě bičoval do tváře. Konečně jsem byl v New Yorku," vzpomínal hudebník před dvanácti lety ve svých knižních Letopisech, jak roku 1961 přijel do americké metropole hledat "nikoliv peníze ani lásku, nýbrž folkové zpěváky".

Bydlel po celé Greenwich Village, čtvrti plné kaváren, barů a folkových klubů. Tu strávil noc, tam dvě, někde týden. Na pódiích se střídal s komedianty, břichomluvci, kouzelníky tahajícími králíky z klobouku. "Měl jsem namířeno za úžasnými světly. Přišel jsem z dálky a začal jsem hodně hluboko. Teď se měl naplnit můj osud. Cítil jsem, jak se dívá přímo na mě," popisoval.

Dylan, z větší části kytarový samouk, hrál jako tehdy každý staré folkové písně, taneční šlágry či převzaté blues. Ale jako jeden z prvních pochopil, že musí začít skládat své vlastní.

"Amerika se proměňovala. Začalo se mi měnit vědomí, měnit a rozpínat," popisoval Dylan překotnou dobu, ve které "rychle myslel, rychle jedl, rychle mluvil, a dokonce i rychle zpíval", aby mu nic neuteklo.

Jeho vlivy představovali písničkář Woody Guthrie, literární beatnici, modernističtí básníci. Ale to, co z nich načerpal, Dylan vyjadřoval zcela osobitě. Z jeho písní Časy se mění a Poletuje ve větru, vydaných roku 1963, se staly protestsongy tehdejšího občanského hnutí za práva černochů, písně, v nichž se našla generace protestující proti válce ve Vietnamu a obecně vůči establishmentu. 

Pozice "krále květinových dětí", škatulka, která mladého muže nadosmrti předurčila k angažovanému písničkářství, ale Dylanovi lezla na nervy. Viděl, jak folkovou hudbu vytlačuje rock. Zažil studentské protesty na univerzitách, pálení amerických vlajek, dokonce pálení povolávacích rozkazů k odvodu do armády. 

Roku 1965 na folkovém festivalu v Newportu slavně zapojil kytaru do aparatury a udělal první zásadní změnu ve své hudbě.

Kdo si poslechne o rok mladší záznam koncertu z Manchesteru, uslyší, jak na Dylana otrávený fanoušek pokřikuje, že je Jidáš − že se zaprodal, když obětoval akustický folk elektronickému rocku. Na té nahrávce je také slyšet, jak se naštvaný Dylan otočí ke kapele a poručí: "Hrajte kurevsky nahlas!" A málo platné: elektrický Dylan zaujal publikum, které by na akustického Dylana dříve nešlo.

Kombinace elektrifikované kapely a folkového zpěváka byla jedinečná. Dylan přesně "strefil" dobu a od té chvíle už neustále cítil potřebu posouvat se dál. 

Krátce se věnoval country, pak uspořádal hvězdně obsazené turné Rolling Thunder Revue. Famózní etapu, kdy jej doprovázela rocková kapela The Band, zachycuje dvojdeska The Basement Tapes s místy až nonsensovými texty.

Ale ze stejného roku 1975 pochází textařsky možná nejdokonalejší album Blood on the Tracks s uhrančivým zvukem kytar využívajících alternativní ladění. Na přelomu sedmé a osmé dekády zase Dylan, tedy muž s židovskými kořeny, konvertoval ke křesťanství a natáčel náboženské desky. 

Návrat na vrchol přišel roku 1989 s nahrávkou Oh Mercy, kterou z tehdy tápajícího a inspiraci hledajícího Dylana skoro doslova vymlátil producent Daniel Lanois.

"Černé sombrero, černé kalhoty, vysoké boty, rukavice. Samý stín a silueta. Černý princ z černých hor," popsal Dylan tohoto technicky uvažujícího producenta, jenž ve většině písní alba sám hraje a především jim vytváří jedinečnou atmosféru.

Stačí si poslechnout třeba skladbu Man in the Long Black Coat, výhružně temnou ozvěnu kytary, jež jako by přicházela z osamělé dálky. A k tomu si představit, jak producent Lanois, nespokojený s vývojem událostí ve studiu, roztříská nástroj a Dylan mu raději ujíždí na jednom z těch černých harleyů zaparkovaných na dvorku.

"Křižoval jsem celým New Orleans. Teprve u jedné z nejjižnějších magnolií jsem začal cítit něco o písni nazvané Shooting Star," vzpomínal Dylan na vznik balady, která toto vrcholné album zakončuje.

Spolupracovali, Dylan a Lanois, ještě jednou − roku 1997 na desce Time Out of Mind, osobněji laděné a melancholičtější, ovšem zvukově stejně originální.

Však za ni Dylan získal cenu Grammy pro album roku.

Od té doby je především nepředvídatelný. Začal boxovat, účinkoval v reklamě na fordku i dámské spodní prádlo. Jednou natočí desku vánočních písní a jindy přezpívá šlágry Franka Sinatry.

Roky neposkytne rozhovor, vyhýbá se kamerám i fotoaparátům, na koncertech nepoděkuje − když tu zničehonic spustí rozhlasový pořad, v němž dlouze hovoří o starých písních.

Na svém "nekonečném turné" je od roku 1988 a čím dál víc připomíná trubadúra, jenž se toulá po světě a zpívá, kdekoliv mu zaplatí. 

Na českých koncertech − od sametové revoluce jich proběhlo devět − býval dlouho k vidění jen za pianem.

Ale protože v posledních letech mu ustoupila artróza prstů, vrací se znovu ke kytaře.

A především si teď stoupá před publikum, na vratkých nohách se houpe u mikrofonu a lidem zpívá z očí do očí.

Nobelovu cenu nepotřeboval. Dylan, který v 60. letech s protestujícími studenty pochodoval na Washington, už přijal medaili od prezidenta Baracka Obamy a − v černých brýlích a šátku − mu dokonce zazpíval přímo v Bílém domě. 

Včera měl koncert v Las Vegas, o víkendu bude hrát v Kalifornii a o Nobelově ceně se nejspíš ani nezmíní. Bůh ví, jestli si ji přijde vyzvednout. Dál bude jezdit po světě s relativně obyčejnou kapelou, která od začátku tisíciletí hraje moderně aranžovanou, ale jinak archaickou podobu blues, rockabilly, country a swingu. 

Tento zatím poslední obrat v Dylanově tvorbě má nádech romantika vzpomínajícího na Ameriku 20. století, takovou, v jaké se Dylan narodil a které, jak sám říká, na rozdíl od dnešního světa rozumí. Jestliže svět nedává smysl Dylanovi, nemusí smysl dávat ani to, že právě Dylan získal Nobelovu cenu za literaturu. Doba je plná překvapení. Dylan také.