Uvádět současnou hudbu? Pro Firkušného to byla samozřejmost, pomohl Janáčkovi i Martinů

Nedělejme si iluze: uvádět díla žijících skladatelů není snadné. Potvrzuje to dokonce i klavírista světového formátu Garrick Ohlsson, jenž má postavení prosadit si svou navzdory přáním promotérů.

"Většina publika vnímá současnou hudbu jako něco, co musí přetrpět," tvrdí Ohlsson. "Jestliže lidem chcete představit současnou skladbu, musíte v ni opravdu věřit," dodává.

Taková víra nikdy nescházela Rudolfovi Firkušnému, který propagoval díla mnoha žijících autorů − především Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. Dělal to už na počátku své kariéry, navzdory námitkám svého manažera Gustava Svojsíka, a dělal to též později v americkém exilu.

"Janáčkovi i Martinů prokázal velkou službu," tvrdí pianista a pedagog Richard Pohl, jehož disertační práci o Rudolfu Firkušném plánuje vydat ediční středisko brněnské JAMU.

"Gian Carla Menottiho i Carlislea Floyda uváděl, než se stali známými. A když na recitálu v Praze zahrál cyklus skladeb pro klavír Excursions od Samuela Barbera, měl takový úspěch, že by po vystoupení mohl prodat stovky not, jak Barber uvedl ve své korespondenci," ilustruje Pohl, čím Firkušný přispíval k propagaci skladatelů.

Firkušného mohla nově vznikající hudba zajímat už proto, že pod vlivem Janáčka, u něhož téměř deset let studoval, kdysi sám komponoval.

První recitál Firkušný odehrál ve věku osmi let a už tehdy měl na programu vlastní skladby a improvizace. Interpretovat pouze skladby jiných autorů začal poté, co dostudoval.

Bohuslava Martinů obdivoval ještě předtím, než se s ním začátkem 30. let setkal ve skladatelově pařížském bytě. Přestože Firkušný byl o 22 let mladší, stali se z nich celoživotní přátelé.

"Věrnost, kterou Bohuslavu Martinů jako skladateli zachovával, má v sobě cosi zcela jedinečného," tvrdí přední český muzikolog Jaroslav Mihule, který se tvorbou Martinů dlouhodobě zabývá a o jeho vztahu s Firkušným se zmínil ve své autobiografické knize Tinnitus 1930−2010. "Probojovával tuto hudbu s oddaností málokdy vídanou i na světové scéně," uvedl Mihule.

Richard Pohl má pro to vysvětlení. "Martinů byl přesně tím typem skladatele, jenž Firkušnému vyhovoval − spíš klasicistní, vtipný, nápaditý. Zkombinoval českou a moravskou lidovou hudbu s tepem moderního světa, francouzskou eleganci s účinnou klavírní technikou," popisuje Pohl.

Zpočátku se doplňovali: Martinů jako skladatel, Firkušný coby interpret. A když Firkušný slavil úspěch s druhým klavírním koncertem Martinů, skladatel ho přizval ke spolupráci na tom třetím.

Firkušného interpretace současné hudby většinou mívaly kladný ohlas. Ale "publikum i promotéři byli k současné hudbě stejně rezervovaní jako dnes," připomíná Pohl. Ten v zápisníku Firkušného strýce Jindřicha Šindeláře dohledal, s čím se klavírista musel potýkat.

Typický zápis zní zhruba následovně: "Večerní concert dopadl skvěle. Návštěva byla poměrně na špatné koncertní poměry velmi pěkná. Úspěch měl Ruda veliký. Měli jsme obavy (tetička měla z trémy až horečku), že se první oddíl programu, kde po Bachovi byla samá moderna, a ještě ne mnoho hodnotná (Dohnányi, Janáček), nebude líbit. Ale úspěch byl dokonalý, Janáček se líbil a po Ravelovi byla bouře potlesku."

Z dnešního pohledu Firkušný neuváděl nikterak radikální, spíš jen progresivní hudbu. Nejblíž měl k neoklasicismu a tonalitě, k tradičním formám, jako jsou sonáty či koncerty. Kromě Janáčka nebo Martinů hrával Ravela, Prokofjeva či Stravinského. Ale i to přišlo příliš troufalé jeho strýci a manažerovi, jenž trval na tom, aby se Firkušný Janáčka vzdal − zejména poté co byl klavírista roku 1931 po uvedení Janáčkova Concertina v Itálii vypískán.

V dalších letech jako by Firkušný toto přání vyslyšel. Ale sotva strýc roku 1937 zemřel, Firkušný se k Janáčkovi vrátil a později nahrál jeho stěžejní díla.

Když se pak Firkušnému v exilu rozšířily obzory, rozrostl se také okruh jeho oblíbených skladatelů − například o amerického rodáka Carlislea Floyda.

"Studoval u Firkušného na letním festivalu v Aspenu, kam přivezl rozpracovanou operu Savannah. Z té se pak stalo jedno z nejdůležitějších amerických operních děl 20. století. Firkušný už tehdy rozpoznal Floydův skladatelský talent a požádal ho, zda by mu Floyd nesložil sonátu. Také ta je dnes v americkém klavírním repertoáru důležitá," dodává Richard Pohl.

Ve Firkušného archivech a korespondenci našel zmínky ještě o mnoha dalších skladatelích, kteří pro pianistu leckdy i něco zkomponovali − a Firkušný jen neměl kdy jejich dílo uvést. Na Bohuslava Martinů však nikdy nedal dopustit.

"Martinů byl po všech stránkách výjimečný člověk a vzácný přítel," napsal o něm Firkušný čtyřiatřicet let poté, co Martinů zemřel. "Pomáhali jsme si v osobních trampotách i v profesionálních problémech. Dodnes mi chybí."