Dobré publikum vás přiměje vydat ze sebe víc, než můžete, říká klavírista Ohlsson

Z hvězdných interpretů, kteří letos vystoupí na festivalu Rudolfa Firkušného, má americký rodák Garrick Ohlsson s českým publikem nejdelší vztah. Už roku 1973 zaskočil za nemocného Rudolfa Serkina a na festivalu Pražské jaro pak čtyři večery po sobě − jak tvrdí pamětníci − hrál nabitý energií.

„Je to jedna z mých nejoblíbenějších vzpomínek a jsem na ni patřičně hrdý,“ vzpomíná dnes Ohlsson, jak se na Pražském jaru coby šestadvacetiletý mladík v roce 1973 „otrkal“ a o rok později byl se svými čtyřmi recitály středem zájmu hudebního života v české metropoli. „Když se mě lidé ptají, kde hraji nejraději, odpovídám, že takových měst je mnoho, ale Praha má mezi nimi zvláštní postavení,“ dodává.

S posluchači, kteří ho slyšeli hrát, se Ohlsson dodnes setkává na těch nejméně pravděpodobných místech. Jednou ho například čekal koncert v Bratislavě, a tak odletěl do Vídně, odkud si hodlal vzít taxi. „Ještě na letišti jsem šel ke kontrole dokladů. Pracovnice letiště se podívala na můj pas, okamžitě se usmála, poprosila mě, abych ten večer odehrál přídavek, a pak zavolala svému synovi, který mě z letiště jako můj osobní šofér odvezl až do hotelu. Něco takového se člověku přihodí jednou v životě,“ líčí potěšený Ohlsson.

Dveře do střední a východní Evropy, tehdy ještě z politických důvodů zavřené pro spoustu západních interpretů, tomuto rodákovi z New Yorku otevřelo vítězství v Chopinově klavírní soutěži ve Varšavě roku 1970 a právě následná vystoupení na Pražském jaru.

Na festivalu, jejž pořádá stejný tým jako dnešní festival Rudolfa Firkušného, uvedl mimo jiné Musorgského Obrázky z výstavy − záznam koncertu před deseti lety vydala společnost Radioservis, takže se k němu mohou dostat i mladší posluchači.

Když Ohlsson prvně přijel do Prahy, klavírista Rudolf Firkušný žil v exilu ve Spojených státech, budoval si mezinárodní kariéru a pevně se držel svého přesvědčení: dokud ve vlasti vládne komunistický režim, Firkušný nebude v Československu koncertovat.

Firkušný s Ohlssonem se na krátkou chvíli v 60. letech oba pohybovali na newyorské Juilliard School − Firkušný zde učil, Ohlsson studoval. Ale do styku nikdy nepřišli. „Neměl jsem Firkušného na žádné předměty. A tehdy ještě nebylo zvykem, aby student přišel za učitelem a z vlastní iniciativy se seznámil, učitel byl svým způsobem VIP,“ popisuje Ohlsson. Jestli Firkušného někdy potkal na chodbě, prý si akorát pomyslel, že to je „další ze slavných kantorů“ na Juilliardu.

Ohlsson měl tehdy jiné svaté klavíristy − Rusa Svjatoslava Richtera, ukrajinsko-amerického pianistu Vladimira Horowitze, Itala Artura Benedettiho Michelangeliho a také vloni zesnulého Čecha Ivana Moravce. „Firkušný byl úžasný klavírista, ale mě tolik neuhranul,“ popisuje Ohlsson.

„Z hlediska pozice na mezinárodní scéně to však byl rozhodně nejznámější český poválečný klavírista. Pamatuji si, že jsem ho slyšel hrát dvakrát. A hrál krásně, měl úžasný záběr, skvělou techniku a brilantní styl,“vzpomíná.

Garrick Ohlsson, tak jako spousta jiných amerických klavíristů, především těžil z toho, že Rudolf Firkušný v americkém exilu hrál hudbu ze své rodné země − a ta v Americe přece nebyla tak známá jako dnes. „Firkušný pro mě objevil českou klavírní hudbu,“ přitakává Ohlsson, jenž tak uvedl například Dvořáka, Martinů, ale také Oldřicha Františka Korteho − a jedno z děl Luboše Fišera dokonce ve světové premiéře.

Ostatně za šíření dobrého jména české kultury Ohlsson před šesti lety od tuzemského ministra kultury obdržel medaili Artis Bohemiae Amicis.

„Stoprocentně třeba vím, že jsem vlastnil Firkušného nahrávky Smetany a Dvořáka. Dobře si pamatuji hlavně na záznam Dvořákova klavírního koncertu s dirigentem Georgem Szellem, ten byl velmi důležitý,“ vzpomíná Ohlsson.

Také když se Ohlsson v posledních letech do Česka vrací, snaží se mít na programu českou hudbu. Stejně tomu bude v sobotu 19. listopadu, kdy v Dvořákově síni Rudolfina uvede čtyři Smetanovy České tance. Několik z nich Ohlsson začátkem letošního roku natočil na album, které anglický časopis Gramophone vyzdvihl za citlivý a virtuózní projev. A jeho kritik dokonce pro Ohlssonovu interpretaci nalezl paralelu.

„Nemohl jsem si nevzpomenout na Rudolfa Firkušného, jehož Ohlsson připomíná svojí upřímností, sympatií a jednoduchostí,“ napsal recenzent Patrick Rucker a dále vyzdvihl, kolik odvahy prý Ohlsson musel mít, aby si na Smetanu troufl, a jak je skvělé, že Smetanovy České tance podal tak živelně.

Vrcholem letošního vystoupení Garricka Ohlssona na festivalu Rudolfa Firkušného však budou Schubertova Sonáta č. 20 a také Sonáta č. 24 od Ludwiga van Beethovena. Za interpretaci sonát tohoto skladatele Ohlsson před osmi lety získal americkou cenu Grammy. A jednu z Beethovenových sonát hrál také před třemi roky, když byl na Pražském jaru zatím naposledy, to znamená podevatenácté.

Beethovena v kombinaci se Schubertem nyní klavírista uvádí na většině koncertů svého současného turné. „Je to vhodná kombinace, neboť Beethoven je krátký a relativně něžný, zatímco Schubert zní místy až monumentálně,“ popisuje. „Také se mi líbí, že mají každý jinou roli − Beethoven je tu spíš jako lyrický básník a Schubert buduje drama,“ dodává.

Koncert vyvrcholí nečekaně: suitou z baletu El amor brujo od španělského skladatele a klavíristy Manuela de Fally, jenž tvořil v první polovině 20. století. Ohlsson doposud nebyl vnímán jako jeden z těch, kteří se na tvorbu de Fally snaží dlouhodobě upozorňovat. To se zřejmě brzy změní. Koncem letošního roku klavírista v Londýně natočí několik de Fallových děl.

„Nemám k němu žádné zvláštní pouto, jen mi jeho hudba přijde krásná,“ vysvětluje. „Španělská hudba mě fascinuje od chvíle, kdy jsem prvně slyšel velkou španělskou pianistku Alicii de Larrochovou,“ říká v narážce na barcelonskou rodačku, která zemřela před sedmi lety. „Španělskou hudbu hrála tak, že se jí nikdo nevyrovnal,“ dodává.

Garrick Ohlsson se na návrat do Prahy těší − už proto, že během všech svých předchozích návštěv se tu setkal „s českými hudebníky, skladateli i dirigenty“, jak říká, a s několika se prý přímo spřátelil.

Stejně tak ale po letech neopadl ani zájem pražského publika o Ohlssona. „Když jsem do Prahy přijel poprvé, bylo pro mě důležité hrát pro publikum, které o hudbě tolik ví, je tak nadšené a tolik mi tleská,“ popisuje klavírista, podle něhož se od té doby Praha hodně změnila, ale publikum je stejně nadšené. „Jako interpret z publika potřebujete cítit energii. A když od vás publikum čeká víc, také mu víc dáte. Někdy ze sebe dokonce dáte víc, než jste si mysleli, že vůbec můžete,“ dodává.