Jak filozof Miroslav Petříček v divadle chytal králíka a přitom předstíral, že je pštrosem

Nevídané momenty nabídla česká premiéra hry Nassima Soleimanpoura Bílý králík, červený králík (White Rabbit Red Rabbit) v pražském Paláci Akropolis. Profesor filozofie Miroslav Petříček obsazený na jediný večer do jediné role "herce, který ve skutečnosti nehraje nikoho", v ní s taneční lehkostí ztělesnil "geparda, který předstírá, že je pštrosem".

Text íránského dramatika vznikl před šesti lety, dosud byl přeložen do dvaceti jazyků a dosáhl více než tisícovky uvedení po celém světě. Obsadit se nechala i řada hereckých hvězd, například Whoopi Goldbergová.

Pokaždé stál před publikem jiný interpret − to je podmínka autora, stejně jako pokyn, aby herec pokud možno o hře dopředu nic nevěděl a četl ji poprvé přímo při představení. Aby ve významech nezabloudil, vyznačil mu autor v textu hůlkovým písmem slova, která má zdůraznit.

Z Petříčkova čtení v Akropoli bylo zřejmé, že Soleimanpourova hra rafinovaně nakládá s identitou mluvčího, imaginárním časem a prostorem. Nic není jisté, záleží na tom, odkud se na věc podíváme. Je to v principu podobné jako v hojně diskutované inscenaci Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny ve Studiu Hrdinů. Ovšem "Králíci" jsou v imaginaci i tématu o dost svobodnější a neušpinění konkrétními reáliemi.

Představení je zábavné. Zčásti proto, že autor v textu velmi dobře načasoval a neomylně předvídal reakce publika. Nic se nezadrhlo. Nebohému herci, jemuž nezbývá než se spolehnout na předepsané věty, tím dramatik hodně usnadnil situaci.

Vtipné momenty vznikají obsazením. Pokud je, jako v tomto případě, vržen na scénu známý vysokoškolský pedagog s nezaměnitelnou vizáží hipíka, který rozumí příležitostem, jež autor hry nabízí − a to nejen naivistickému vtipu, ale také filozofickému přesahu −, je možné si Soleimanpourovo divadelní "hřiště" opravdu užít.

Hodně záleží i na publiku − v Akropoli bylo velmi pozorné. A samozřejmě i na tom, na koho z diváků vyjde při rozpočítávání los, aby se ujal rolí všelijakých zvířátek. Petříček měl v publiku řadu výrazných osobností, což zase okořenilo některé situace, které by třeba za jiných okolností mohly být jalovější.

Při představení lze ocenit hlavně autorovu "kabaretiérskou" jistotu a zručnost, s jakou vodí publikum i herce po svých cestách. Avšak při čtení Soleimanpourova textu čeká překvapení. Na první pohled "jen" vtipná nonsensová situace bílého králíka, který jde do cirkusu, před očima vygraduje do popisu úzkostné, existenciální nejistoty, které zvířátko je které a které jen hraje někoho jiného: "Nikdo není tím, čím by měl být. Nikdo ve skutečnosti NENÍ pštros. Nikdo ve skutečnosti NENÍ nikdo." Na konci tísnivé sekvence autor dodává: "Nicméně DIVÁCI SE BAVÍ. Tleskají."

Experiment s králíky a mrkví pak přinese do hry strašlivé téma "dědičné" společenské nenávisti k jiným a úspěšným. A zápletka s jedem ve sklenici, která zpočátku vypadá jako berlička k udržení napětí, nastolí temný motiv smrti jako náhody nebo rozhodnutí.

Bílý králík, červený králík je v kontextu současného divadla výjimečný text, k němuž navíc patří silný osobní vzkaz autora. Když byl úředně zbaven možnosti vycestovat z Íránu, protože odmítl vojenskou službu, napsal tuto hru, která se sice v jeho zemi uvádět nesmí, ale svobodně překračuje hranice: "Je to cestování nadčasové: žádný pas k němu nepotřebujete," uvádí Nassim Soleimanpour.