Velký dalajlamův týden v Česku skončil. "Advokát lásky" způsobil rozkol české politiky

Na Západ přijíždí Jeho Svatost dalajlama vždy trochu jako z pohádky. Kdo chce pochopit, proč návštěva nejvyššího tibetského duchovního v Praze tento týden zastínila vše ostatní a způsobila rozkol české politiky, musí si uvědomit, jak silná legenda dalajlamu provází.

Je přece vyvolený chlapec, bytost, která se podle buddhistické tradice už šest set let převtěluje z jednoho těla do druhého a působí jako náboženský a donedávna i politický vůdce tibetského národa. Když skupina mnichů malého chlapce identifikovala jako reinkarnaci dalajlamy a roku 1940 ho dosadila na stolec, Tibeťané kráčeli stovky kilometrů, aby tu slávu zažili.

Dětský král, oblečen v šarlatovém rouchu, kynul davům z velkého zlatého kočáru. A celé město zaplavila vůně kadidel, než se dalajlama zavřel v paláci s tisíci pokoji, čtyřmi státními věštci a lamou, jenž umí přivolat déšť.

Z toho paláce se tentýž chlapec ve třiadvaceti letech vyplížil v noci, přestrojený za vojáka. Doprovázen karavanou státníků v kožiších, Tändzin Gjamccho dva týdny putoval přes zasněžené průsmyky Himálaje. Přes noc šel a ve dne se skrýval před letadly na obloze, v horách naslouchal ozvěnám kulometné palby − nezdařenému povstání, kterým se po staletí suverénní Tibeťané postavili komunistické okupaci.

Od začátku 50. let, kdy čínská vojska obsadila do té doby samostatný Tibet, dalajlama devět let marně vyjednával o suverenitě a zachování tibetské kultury. Když pak komunisté krvavě potlačili demonstrace a začali vraždit mnichy či vypalovat kláštery, utekl do Indie. Obdržel politický azyl a v Dharamsale založil tibetskou exilovou komunitu. Od té doby je uprchlíkem bez domova, představitelem národa, jenž nemá svůj stát, a pro část západního světa ztělesněním jedné z největších tragédií 20. století.

Kdo dalajlamu tento týden zažil v pražské Lucerně, na Hradčanském náměstí či na konferenci Forum 2000, mohl i v jedenaosmdesátiletém muži spatřit to někdejší dítě. Třeba když holohlavý mnich potká kohosi s culíkem a rošťácky za ten culík zatahá.

Vždy se sepjatýma rukama přichází obklopen tlumočníky a asistenty, aby pak odzbrojujícím způsobem zápasil s anglickou výslovností. Srší aforismy, moudrostí a vstřícností. Všem všechno promine, o nikom nesmýšlí ve zlém a miluje i své nepřátele. Žehná, naslouchá a potřásá rukama déle než politik.

Hovory na vážné téma shazuje smíchem, v němž se mísí úžas, obdiv i pobavení nad západním světem, a je to možná nejnakažlivější úsměv na světě. Jeho obličejové svaly ten výraz pilovaly k dokonalosti celý život, dost možná i všechny jeho životy předchozí. Žádný div, že od dalajlamy lidé odcházejí nabiti optimismem, povzbuzeni k radosti ze života.

Nejpozději tady je nutné pohádku zastavit, protože dalajlama takový vždy nebyl. K Tibeťanům prý dodnes hovoří přísně, autoritativně. A ještě v sedmdesátých letech před televizními kamerami vedl složité úvahy o víře, než pochopil, že kamery chtějí srozumitelné vyjádření.

Přestože využil poválečného zájmu západního světa o buddhismus, především své duchovní učení rozšířil v nauku o lidských hodnotách. Proměnil Tibet v symbol lepšího, svobodnějšího způsobu života, o nějž může usilovat každý.

Nejčastěji používá slova jako "prozkoumat" a "zvážit". Nic nebere definitivně. Nikoho neobrací na víru. V tažení za světový mír volá po odzbrojení, v názorech na ekonomii se hlásí k původním myšlenkám marxismu a kritizuje rostoucí propast mezi bohatými a chudými. Propaguje starost o životní prostředí. Označuje se za feministu a připouští, že v příštím životě by se mohl převtělit do ženského těla.

Tibetská kultura se podle něj neubránila čínské agresi, protože zaostala za světem, a tak dalajlama začal ten svět objíždět a vstřebávat, co vidí. Zrušil staré feudální zvyky a tibetskou exilovou komunitu zmodernizoval. Například o vědu se dalajlama zajímá tak náruživě, až dnes některé vědecké poznatky nadřazuje prastarým tradicím.

Mezitím se pod čínskou nadvládou radikálně proměnil i Tibet. Přibyly třeba železnice, zato došlo k rychlému zničení tradiční kultury postavené na buddhistické víře. Vraždění mnichů, zřizování policejních stanic v klášterech, vyhlašování stanného práva, systematické vystěhovávání tibetského etnika z jeho území a naopak řízená imigrace Číňanů.

Co dalajlamovi zbývalo než o tom mluvit? Na cestách pochopil, jaké příležitosti skýtá globální demokratický svět, a svým zájmem o strasti druhých chytře povzbudil zájem světa o Tibet. Dnes má postavení celebrity, která účinkuje v reklamách Applu, vystupuje na anglickém hudebním festivalu Glastonbury a jejíž hlas si lze stáhnout jako vyzváněcí tón do mobilu.

Dalajlamovi paradoxně pomohli sami čínští komunisté, když v červnu 1989 krvavě rozprášili povstání na pekingském náměstí Nebeského klidu. Čtyři měsíce nato dalajlama za mírumilovný vzdor čínskému útlaku obdržel Nobelovu cenu míru, která mu otevřela cestu ke světovým státníkům i do showbyznysu − mezi herce typu Richarda Gerea či popové hvězdy jako Lady Gaga.

Čínští komunisté jej ideologicky označují za separatistu, vlka v rouše beránčím. Dalajlama se tomu směje a trpělivě vysvětluje, že nezávislost Tibetu nechce. Čínu nenavštívil sedmapadesát let a vždy s ní vyjednává z pozice slabšího. To vysvětluje, proč v 50. letech hovořil o rozvoji socialismu či proč donedávna chválil současného čínského prezidenta Si Ťin-pchinga − dalajlama Číně nabízí možnost obnovit styky, aniž by ztratila tvář.

Nezbývá mu než doufat ve vstřícnost protistrany, avšak s politikou ústupků od 50. let nikdy neuspěl. Váhou své osobnosti snad zabránil rozdrolení tibetské exilové komunity, též byl ale kritizován, že vůči Číně nevystupuje tvrději.

Přestože se nedávno vzdal role politického vůdce Tibetu a působí už jen jako duchovní, mnozí světoví politici se jej kvůli čínským výhrůžkám dál bojí přijmout. Audienci dalajlamovi neudělil současný papež František, Jižní Afrika mu třikrát nevystavila vízum a britský expremiér David Cameron vzájemného setkání politoval − stejně jako jiným i jemu Číňané vyhrožovali omezením obchodních styků.

U Američanů je to složitější, neboť za studené války tajná služba CIA ve snaze zabránit šíření komunismu krátce financovala vojenský výcvik Tibeťanů. Pak ale tehdejší prezident Richard Nixon obnovil vztahy s Čínou. A na ně Američané berou ohled dodnes.

Také současný prezident Barack Obama se s dalajlamou nesetkává v oválné pracovně, nýbrž jen v soukromé části Bílého domu. Čínu, v jejíchž očích každé přijetí dalajlamy státníkem podrývá autoritu země nad Tibetem, tím Obama vždy pobouří jen v přijatelných mezích. A Obamův mluvčí na dotazy novinářů pokaždé zopakuje, že USA uznávají politiku jednotné Číny.

V Česku se tento týden vedl spor o to, zda měl ministr kultury Daniel Herman za KDU-ČSL dalajlamu přijmout, a když už se tak rozhodl, proč to navíc udělal v budově svého úřadu a v pracovní době. Herman tím schůzce symbolicky přidal na významu, což učinil navzdory tlakům z čínské strany i české vlády.

Hermanovo silné, v politické kariéře zřejmě nejstatečnější gesto však odpovídá ministrovým dlouhodobým postojům a představuje návaznost na někdejší politiku Václava Havla, jenž dalajlamu od 90. let též přijímal. Pochopitelně, neboť dalajlamovo učení o soucitu bylo příbuzné Havlově tezi o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

K té se hlásí také Herman, čímž zůstává konzistentní. Vysoce problematické je naopak úterní vyjádření čtyř nejvyšších českých ústavních činitelů, kteří místo aby čínskou stranu o své politice ubezpečili soukromě, publikovali veřejné prohlášení. Ponížili tím sebe i mnoho občanů.

Zatímco pročínský prezident Miloš Zeman se k dalajlamovi nehlásil nikdy, a jeho postoj tak není překvapivý, v očích liberálně smýšlející části společnosti propadl zejména premiér Bohuslav Sobotka za ČSSD, jenž ještě nedávno vyzdvihoval Havlův odkaz.

Velký dalajlamův týden v Česku však právě skončil. Nejvyšší čas si uvědomit, co tu tibetský duchovní říkal: že jeho učením je promíjet, potlačovat v sobě hněv a usilovat o soucit. Chování českých politiků k dalajlamovi mohou Češi ohodnotit příští rok ve volbách. Dalajlamovi ale záleží na tom, aby žili šťastně, v míru a toleranci k druhým. Kdo to s ním myslí vážně, může to alespoň zkusit.