Zadýchané zrcátko. Leonard Cohen nové album rozehrál v milostném trojúhelníku Bůh-člověk-ďábel

Za zprávy o svém odcházení ze světa si může Leonard Cohen sám. V červenci zemřela jeho múza Marianne Ihlenová, která Cohena v 60. letech inspirovala k nesmrtelným písním jako Bird on the Wire nebo So Long Marianne, a kanadský hudebník a básník se s ní rozloučil dojemným dopisem, v němž konstatuje "jsme staří, Marianne, naše těla nás opouštějí a myslím, že tě brzy budu následovat".

V nedávném portrétu pro časopis New Yorker pak sám k sobě Cohen poznamenal: "Hubneš, Leonarde, umíráš, ale nemusíš s tím procesem tak nadšeně spolupracovat."

Po těch nedávných slovech o umírání se tedy zdálo, že Cohen už stojí jednou nohou v Charónově loďce a naposledy se ohlédl. A pokud ještě ve svých dvaaosmdesáti skutečně vydá plánované album, budeme je poslouchat, asi jako když se rodina s přáteli shromáždí kolem smrtelného lože a vyhlíží, zda se na zrcátku nastaveném blízko rtům vyjeví obrázek z páry, známka toho, čemu Cohenovi předci říkali hebrejsky ruach, tedy odraz dechu i ducha, který je znamením přítomnosti života.

Na Cohenově v pátek vydaném albu You Want It Darker je mikrofon blízko písničkářovým rtům jako ono zrcátko. Vyjevuje podivuhodné obrazy, které kreslí Cohenův šepot, polohlasné deklamace, odříkávání.

Stejně jako nakonec Cohen odbyl vlastní řeči o umírání ("myslím, že jsem přeháněl, vždycky jsem měl sklony přehrávat"), připomíná album, které s písničkářem natočil jeho syn Adam Cohen, že k mystickému nazírání skutečnosti nutně patří jemný smysl pro sebeironii.

Mluvit o mysticích bývá v pop-music přehnané − mystikou se většinou myslí nesrozumitelný opar. Cohen však takovou definici mystika přesahuje a vymyká se z ní, podobně jako se album You Want It Darker nutně vymyká obvyklému hodnocení "ještě je ve formě", které hudební publicistika převzala ze slovníku sportovních komentátorů.

Leonard Cohen se dopracoval k mystickému nazírání reality, jež je vlastní světcům, náboženským, stejně jako těm bezbožným − jako by z větší dálky, a přesto, paradoxně, o to přesněji sděluje, co v lidském údělu znamená smutek, toužení, sex, ochota k oběti či právě onen bezpodmínečně nutný smysl pro sebeironii.

Album You Want It Darker, podobně jako desky Old Ideas z roku 2012 a předloňská Popular Problems, natočené po Cohenově neplánovaném a finančními potížemi vynuceném návratu na scénu, hudebně nedosahuje pronikavosti posledního rozcestníku písničkářovy kariéry, jímž je patnáct let stará deska Ten New Songs. Tehdy Cohen dovedl k dokonalosti dráždivé spojení milostné písně s triviálním hudebním doprovodem.

Nyní však tuto metaforu tragikomického pokladu bytí v laciném plastovém obalu posouvá ještě dál, k nehostinnému poledníku zakreslujícímu konec života. Fakt, že je starý, není pro Cohena nová situace. Už na vrcholu sil ve svých pětapadesáti zpíval, že šediví a opouštějí ho přátelé − v geniální písni Tower of Song, tehdy byl ještě statný a bez šedin. Nyní jej opouštějí síly ("nepotřebuji milenku / ta mizerná bestie uvnitř už je krotká"), jakož i on sám opouští peripetie vztahů žena−muž ("prodali jsme sami sebe kvůli lásce, ale teď jsme volní").

To vše je nabíledni. Zásadní na albu You Want It Darker totiž není svědectví o tom, co nebo kdo člověka nakonec opouští, ale co s ním zůstává. Mění se obvyklé kontrastní role, na něž jsme zvyklí právě od alba Ten New Songs − Cohen deklamuje, odříkává, šeptá, zatímco silné a mladé hlasy synagogálního sboru s kantorem Gideonem Zelermyerem působí ve své životaschopnosti a kráse jako kontrapunkt.

Stařičký Cohen je náhle synem, "potomkem Abraháma, Izáka a Jákoba", jedním z početného zástupu ve velkolepé lidské historii milostného trojúhelníku Bůh−člověk−ďábel. Stařičký Leonard Cohen je svědkem dávného postřehu, že nakonec si člověk "všechno své s sebou nosí" a z tohoto světa nic neodnese. Že tím uměleckým dílem, souzeným podle toho, zda a jak dokázal milovat, bude jen Leonard Cohen sám.