Metr na operu Jiřího Černého: V newyorském Donu Giovannim obstál Adam Plachetka se ctí

Na jakoukoliv novou podobu Mozartovy "opery oper" Don Giovanni je našinec důkladně připraven už její tradicí od pražské premiéry roku 1787. I tak měl pro něj sobotní přenos z newyorské Metropolitní opery dvě lákadla. Dona Giovanniho zpíval vůbec poprvé ve své kariéře britský barytonista Simon Keenlyside, nezapomenutelný Hamlet z přenosu opery Ambroise Thomase v roce 2010. A pochopitelně se čekalo i na Leporella v podání Adama Plachetky.

Od roku 1932, kdy v Met naposled zpíval Pavel Ludikar, je Plachetka jediným českým basistou, jemuž se dostalo této pocty. Pozvání sem ve 30. letech minulého století dostal i Vilém Zítek, ten ale odmítl jedinou podmínku, aby se naučil dvě role v originále.

Keenlyside i Plachetka překonali všechna očekávání. Téměř každý dosavadní Don Giovanni, včetně dodnes připomínaného Itala Cesareho Siepiho, byl aspoň trochu i fešák. Sedmapadesátiletý Keenlyside ani v maskérně neudělá nic pro to, aby byl mladší a krásnější. Je dravec. Žije střemhlavým letem. Ví, jak na kterou ženskou, žádná mu neunikne, každou prokoukne, každého jejího ochránce cynicky obelstí, zmlátí nebo i zabije. V jeho svádění není radost. Jen tempo, lehkost a sebevědomí. A ty jsou úžasné.

Keenlyside tak nejen pohybovou, ale rovněž hlasovou mrštností korunuje virtuozitu, trůnní znak pojetí, jaké večeru vtiskl italský šéfdirigent orchestru Metropolitní opery Fabio Luisi. Pro nového Dona Giovanniho je šampaňská árie hříčkou podobně jako odzbrojování a zkopání jeho pronásledovatelů. Umí se svým objemným barytonem všechno. Dokáže také ubrat: zastaveníčko zpívá civilněji, aby předstíranou prostotou oklamal služku své ženy.

Giovanniho sluha Leporello se v poklidné, vztahově přehledné a typům interpretů přiléhající režii Brita Michaela Grandage už během předehry povaluje na scéně. Adam Plachetka je tedy první ze všech osmi bezchybných sólistů newyorského Dona Giovanniho vidět i slyšet. Svým pevně usazeným, stále zvučnějším basbarytonem připomene i Karla Bermana, nejlepšího českého poválečného Leporella.

Ve vzduchu visela otázka, jak obstojí Plachetka herecky. Ve stejné inscenaci alternuje i sedláka Masetta (se zemitějším basem Matthewa Rose), "doma" ve Vídni zpívá Plachetka v Donu Giovannim titulní roli: má vůbec čas se typově vyhranit?

S Keenlysidovou uhrančivostí pochopitelně nemůže hrát slovní ping-pong jako kdysi Berman se Siepim, ale svého pána i svou hmotnostní převahu zvládá mile a důvěryhodně.

Problematickou figuru Dona Ottavia založil Američan Paul Appleby na svém tenoru, silnějším a energičtějším, než bývá u neustále neúspěšného protihráče Dona Giovanniho zvykem. Splynul s pěveckou extratřídou ostatních a v tom plně nahradil původně ohlášeného a herecky možná tvárnějšího Rolanda Villazóna. Ottaviovy společné výstupy se snoubenkou Donnou Annou, které někdy vyznějí matněji než ostatní operní čísla, najednou prokoukly.

Představitelky tří ženských obětí Dona Giovanniho působily vším, co se od těchto rolí očekává. Italka Serena Malfiová (Zerlina) prostoduchou živočišností, Švédka Malin Byströmová (Donna Elvíra) rozpolceností mezi hořkostí z Giovanniho podlosti a soucitem k jeho údělu a rodačka z Abcházie Hibla Gerzmava (Donna Anna) vysilující neřešitelností svého osobního dramatu Komturovy dcery, jíž Don Giovanni zabil otce, a snoubenky Dona Ottavia. Její soprán vyjádřil Mozartovu nadčasovost nejplněji.

Jihokorejský basista Kwangchul Youn coby Komtur nestrašil. Hřměl opravdu osudově.