Dejvické divadlo hledá uměleckého šéfa. Střídání je normální, v krizi nejsme, říká ředitelka

Když Dejvické divadlo letos nejprve změnilo již ohlášený titul a na konci září rezignoval umělecký šéf Michal Vajdička, začalo se mluvit o tom, že nejoblíbenější pražské divadlo je zřejmě v krizi. Dejvičtí herci se stali příliš populárními a pro všechny ty filmové a televizní role už nemají na divadlo čas − spekulovalo se i mezi odborníky.

Eva Kejkrtová Měřičková, ředitelka a také spoluzakladatelka Dejvického divadla, které příští rok oslaví čtvrtstoletí, pětkrát se stalo Divadlem roku a před jehož pokladnou v den zahájení předprodeje stojí lidé od šesti hodin ráno, jen kroutí hlavou.

"Nepovažuji to za krizi. Střídání šéfů v divadlech je normální. To, že u nás Miroslav Krobot předtím vedl soubor sedmnáct let, byla spíš anomálie," říká.

Vajdičkův odchod vysvětluje jednoduše: slovenský režisér po dvou letech skončil i kvůli časové náročnosti svých závazků v Česku a na Slovensku a s ní spojeným dojížděním. Kromě Dejvického divadla má ještě úvazek na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a také režíruje ve Slovenském národním divadle.

"Výjimeční tvůrci mají nabídky na roky dopředu. Michal Vajdička měl své závazky v Bratislavě už předtím, než se stal šéfem u nás," říká ředitelka a zdůrazňuje, že Praha a Bratislava jsou od sebe velmi daleko, "obzvlášť když uvážíte, že mezi oběma městy leží D1".

Odchod uměleckého šéfa ale nevnímá jako katastrofu. "Michal Vajdička naplánoval dvě sezony dopředu, takže víme, co budeme dělat téměř do konce roku 2018. Výhodou Dejvického divadla je, že chystáme jen dvě nové inscenace ročně. Kdybychom jich dělali deset, bylo by to složitější. Provoz se nemění. Je čas v klidu se rozhlédnout a najít nového uměleckého šéfa," shrnuje ředitelka, která se už musela vypořádat s těžšími situacemi.

Třeba když se v roce 1996 rozhodl Jan Borna, první umělecký šéf Dejvického divadla, odejít s celým souborem na jinou scénu. Bylo to v době, kdy divadlo dosáhlo prvního velkého úspěchu − mimo jiné i zásluhou výjimečné inscenace režiséra Jana Antonína Pitínského Sestra Úzkost se stalo poprvé Divadlem roku.

"Před dvaceti lety nikdo moc nevěděl, kde naše divadlo je, Dejvice byly na divácké periferii. A právě tehdy se objevila možnost přihlásit se do výběrového řízení na obsazení Divadla v Dlouhé − tenkrát Divadla Jiřího Wolkera. Jan Borna už předtím spolupracoval s režisérkou Hanou Burešovou, za níž zase stála část herců z Labyrintu − dnešního Švandova divadla. Náš soubor toužil jít na větší jeviště a víc do centra, a tak se dohodli a společně se do Dlouhé dostali," vzpomíná ředitelka.

Hrozící prázdné jeviště v Dejvicích ale vyřešila spolu s dramaturgyní Evou Sukovou navýsost prozíravě, když oslovila režiséra a pedagoga Miroslava Krobota, jehož ročník na DAMU měl mezi znalci dobrou pověst. Najednou tak Dejvické divadlo získalo soubor i uměleckého ředitele a nová historie, která z Dejvic pro divadelní publikum učinila jedno z center, mohla začít.

Na počátku působení Krobotova souboru se ještě v Dejvicích uváděly i starší inscenace, například Sestra Úzkost se hrála "na střídačku" v Dejvicích i v Dlouhé. A ke starším bornovským titulům pomalu začaly přibývat nové krobotovské, takže diváci změnu, která se projevila odchýlením od alternativního divadla směrem k činohernímu, přijímali pozvolna.

Jedno z posledních pout mezi Dejvickým divadlem a Divadlem v Dlouhé přetrhla povodeň v roce 2002, když se postarala o neplánovanou derniéru Sestry Úzkosti. "Právě v tu dobu byly kulisy k inscenaci zrovna uložené v Dlouhé a voda je odnesla," vzpomíná Eva Kejkrtová Měřičková.

S Krobotem začala éra silných hereckých osobností, které v současnosti velmi rádi oslovují i filmoví režiséři. A filmy zase přitahují diváky zpátky do divadla.

"Bývaly doby, kdy se chodilo 'na Trojana', teď je ve středu jejich zájmu prakticky kdokoliv," říká ředitelka. České filmy se už bez herců z Dejvického téměř neobejdou. Samostatnou kapitolou jsou filmové adaptace dejvických inscenací Příběhy obyčejného šílenství a Karamazovi, které způsobily obrovskou vlnu zájmu o stejnojmenná představení.

Oblíbeným hercem se stal i režisér Miroslav Krobot, kterému se zalíbila také filmová režie. Po svém kinematografickém debutu Díra u Hanušovic, v níž z pražských herců udělal Moravany, teď dokončuje svůj druhý celovečerní film a dobré jméno si udělal i jako spolurežisér televizního seriálu Čtvrtá hvězda, o jednom výtečnickém hotelu, jehož mikrokosmos zabydleli − jak jinak − herci z Dejvického.

"Ten sitkom velmi posunul divácké vnímání našeho divadla. Začali přicházet diváci, kteří očekávali, že uvidí zase něco jako Čtvrtá hvězda. Chtěli se bavit za každou cenu. První herec se objevil na jevišti, neřekl ještě ani slovo, a už to byl důvod k výbuchu smíchu. Dokonce jsem jednou přemýšlela, jestli ty lidi nemám vyvést, protože už bránili hercům v hraní," říká Eva Kejkrtová Měřičková, ale dodává, že nakonec zvítězilo divadlo.

Prý se to stává často, nejvíc u aktuálního hitu Dejvického divadla, inscenace Ucpanej systém. I ti diváci, kteří na začátku přijdou jen proto, že se chtějí bavit, jsou postupně vtaženi a na konci sedí absolutně tiše. "Dojde k tomu zázraku, že herci sdělí, co měli, a diváci to přijmou, pochopí, nechají se unést na jejich vlně. Je to ale pro herce těžké, nenechat publikum smát se až do konce," dodává ředitelka Dejvického divadla.