V novém románu Martina Sichingera politika zasahuje do životů sedláků vysoko v horách

Politická divočina z nížin si najde obyvatele i těch nejzapadlejších šumavských koutů. Ti, kteří byli protivníky po první světové válce, jsou okolnostmi donuceni stát se spojenci po té druhé. Na těchto dramatických okolnostech je vystavěna nedávno vydaná kniha Martina Sichingera nazvaná Poslední šumavská pastvina.

Nakladatel novinku anoncuje jako dobrodružný román, v tom si ale poněkud fandí. Dobrodružný je pouze námět knihy, zatímco vyprávění se často ztrácí v temných houštinách podobně jako pašeráci, které se hlavní hrdinové v čele s poručíkem Reinerem pokoušejí vypátrat.

Sichingerova kniha, podobně jako jeho předchozí romány, vychází z historických skutečností. Tentokrát je osou vyprávění odpor sudetských Němců vůči vzniku Československa v roce 1918 a pomoc těch samých lidí českým utečencům před komunismem o třicet let později.

Aktéři příběhu jsou tak nuceni o sobě přemýšlet nově a předefinovat, byť neochotně, své dosavadní postoje. Politika zasahuje i do životů sedláků vysoko v horách. Nestačí stát stranou, něco takového už není možné.

Poslední šumavská pastvina vychází z detailní znalosti prostředí a dobových reálií. Právě to se bohužel ukáže být pastí, kterou autor nastražil sám sobě. Jako by Sichinger nevěřil vlastnímu vyprávění a síle zvoleného námětu.

Co chvíli ilustruje zaniklou Šumavu výčtem zemědělského nářadí, polopatickým osvětlováním společenských souvislostí či zvyků šumavských pašeráků.

Román se tak bohužel stává spíše průvodcem po virtuální historické expozici, či přímo knihou-muzeem.

"Reiner kývl k lopatě, která se o stěnu opírala vedle klučovice. 'Té se říká Windschaufel, větrná lopata, že jo? Rozhazuje se s ní obilí a v průvanu se třídí zrno od plev,'" dočítá se čtenář očekávající spád a napětí.

Vzápětí se dozví, že v nížinách už mají fukary, kdežto v horách skladují přes zimu zásoby v "hromadách země, které připomínají obrovské zakopané vejce". I na tu klučovici se samozřejmě dostane… Všechno si to pěkně vysvětlíme a pak můžeme konečně postoupit dál.

Bylo by nespravedlivé pokládat autorovu kantorskou profesi za determinující, tento jeho román je však více edukativní než literární.

V předchozím Sichingerově díle Meyrovo sklo se čtenář také dozvěděl mnoho o sklářských hutích, příběhu to ale nedominovalo.

Námět Poslední šumavské pastviny je však natolik skvělý, až by se chtělo doporučit, aby se mu autor někdy v budoucnu věnoval ještě jednou. Takový reparát by mohl dopadnout na jedničku, v nejednoznačném příběhu dřímá obrovský potenciál. Tentokrát jen nebyl probuzen.