Jarre koncertoval pro miliony lidí, v Praze slibuje trojrozměrnou show i bez použití 3D brýlí

Francouzský skladatel a instrumentalista Jean-Michel Jarre, který v úterý vystoupí v pražské O2 areně, má ve svých osmašedesáti letech za sebou klasickou hudební průpravu i období, kdy se v Paříži věnoval avantgardní tvorbě. Desítky milionů prodaných alb s jeho skladbami však svědčí spíš o tom, že zdědil melodický talent svého otce Maurice Jarreho, autora hudby k filmu Doktor Živago.

Rozhodující moment, který udělal hvězdu z mladého skladatele, rozpolceného mezi komponováním ambiciózní hudby k baletům a pragmatickou obživou autora reklamních znělek, přišel roku 1976.

Na svém třetím studiovém albu Oxygene s šesti čistě elektronickými skladbami tehdy Jean-Michel Jarre ukázal, že už ho zajímají spíš líbezné náladové plochy než elitářské experimentování, kterému se bez ohlasu věnoval na předchozích deskách.

K obrovskému úspěchu alba Oxygene vedle silných melodických nápadů přispěla i neoposlouchanost zvuku syntezátorů a skladatelova schopnost nalézat emocionálně působivé zvukové rejstříky.

Jarre měl sice na poli takzvaného rockového impresionismu několik předchůdců, především západoněmeckou skupinu Tangerine Dream, ale ohlas jeho nahrávek byl výjimečný.

Hudební kritika se nad albem Oxygene většinou ošklíbala, ale následná vlna elektronických skupin jasně ukázala, jak tato deska zarezonovala. O dva roky později hudebník přišel s albem Equinoxe, které opět obsahovalo řadu silných témat, ale nepřineslo skoro žádný tvůrčí posun.

Také v dalších letech se Jarremu podařilo ze stínu Oxygene vykročit jen několikrát: třeba na dvojalbu The Concerts in China, kde spolupracoval s třicetičlenným čínským orchestrem − šlo o záznam turné, jež Jarre roku 1981 absolvoval v Číně jako první západní umělec po skončení tamní kulturní revoluce.

Z osmdesátých let pochází také album Zoolook natočené za spolupráce respektované americké zpěvačky a skladatelky Laurie Andersonové.

Jiné jeho desky někdy zněly poněkud fádně, ale Jarre nikdy nepřestal být komerčně úspěšný. A v posledních dvou letech se o něm zase mluví: vydal pozoruhodnou dvojici alb s názvem Electronica, na kterou si pozval přes tři desítky hostů − kapelu Massive Attack, producenta Mobyho, duo Air či skupinu Primal Scream.

Svůj opus magnum už ale Jarre asi nepřekoná. K albu Oxygene se ostatně sám vrací: v roce 1997 znovu zapojil již trochu zastaralé analogové syntezátory a na desce Oxygene 7−13 docela sugestivně oživil hudební nálady, které ho tak proslavily.

Začátkem příštího měsíce má vyjít třetí díl ze série Oxygene. Nejspíš to opět bude příjemné syntezátorové retro jako ze sedmdesátých let.

Už od roku 1979, kdy v Paříži odehrál mimořádně efektní koncert k výročí pádu Bastily, je Jean-Michel Jarre známý jako nadšený organizátor bombastických pódiových projektů. S několika se dostal i do Guinnes­sovy knihy rekordů − šlo o koncert mezi mrakodrapy v americkém Houstonu, který v 80. letech navštívilo 1,5 milionu lidí, či vystoupení v Moskvě v 90. letech, kde měl údajně 3,5 milionu posluchačů.

Jarre se vždy snaží držet krok s nejnovějšími technologiemi. Také pro úterní koncert v pražské O2 areně slibuje trojrozměrné efekty i bez použití 3D brýlí.