Matáskův vědec v nové inscenaci Národního divadla připomíná komicky hrozivou variaci na Fausta

Nestává se často, aby tématem divadelní hry byla věda a s ní spojené otázky týkající se filozofie, etiky či poznání. Z podobně zaměřených zahraničních her se do povědomí českých diváků mohla dostat například Kodaň Michaela Frayna či některá díla Toma Stopparda. Málokterý autor má však k vědecké problematice tak blízko jako René Levínský, původní profesí teoretický fyzik.

Svérázný český autor, spojovaný především s amatérským souborem Nejhodnější medvídci a s divadlem Na tahu, nyní již svůj druhý text v řadě zasadil do vědeckého prostředí.

Po lednové premiéře souboru Tygr v tísni, který zinscenoval Levínského matematickou operetu nazvanou Poincarého domněnka, nyní pražské Národní divadlo uvedlo Levínského hru Dotkni se vesmíru a pokračuj. Matematiky tu střídají biochemici, složitý matematický problém pak otázky spojené s genetickou manipulací.

Vědu zde ovšem nelze abstrahovat od každodennosti. Zásadní rozpor mezi touhou po poznání a morálně-etickými aspekty spojenými s pokrokem je v Levínského hře navázán na vztahová témata. Ať už je to moc, sexuální přitažlivost, či neschopnost hlubšího kontaktu, a tedy nevyhnutelně i samota. S tím člověku schopnost zahrát si na Boha a ovlivňovat genetický materiál moc nepomůže.

Matáskův vědec: komicky hrozivá variace na Fausta

Dalších 11
fotografií

Levínský tematicky i dějově zásadní pasáže záludně mísí s na první pohled zbytečně rozvleklými, banálně humornými hovory, leckterá až "hyperrealisticky" plkavá odbočka se ovšem nakonec ukáže být podstatnou. Čtenář, potažmo divák, na sobě zakouší relativitu každého přesvědčení, o čemž ve druhém plánu pojednává také sama hra.

Režisér Jan Frič děj umístil do rozlehlé laboratoře, za jejíž prosklenou zadní stěnou se soustavně, více či méně nápadně, odehrává leckdy až groteskní banalita všedního dne.

Objevují se tu jeptišky, dokonalá mládež a nezřídka i trojice starců-bezdomovců, oněch "posledních, co by mohli být prvními". Tedy dá-li inženýr Bohumil Plánovský, v podání vynikajícího Davida Matáska tvor až tupě sebestředný, který podléhá kouzlu moci a svodu využít svůj objev možné změny v genomu k tvorbě dokonalejšího živočišného druhu. A to na základě velmi pochybných, v zásadě "antivědeckých" indicií.

V diskusním televizním pořadu − jedné z vrcholných scén inscenace, kde jedna absurdita střídá druhou a v níž má protagonista definitivně potvrdit svůj úspěch − se stává až jakousi komicky hrozivou variací na Fausta. Svým samozvaným monologem opanuje prostor a nezastavitelně i nepoučitelně se řítí do záhuby. Nebo každopádně vpřed.

Nezištného, opravdového vztahu není schopen. Natožpak lásky, kterou mu projevuje jeho upjatě nadšená doktorandka-milenka Anděla.Pavlína Štorková ji pojala jako soubor všemožných klišé z romantických filmů.

V pojetí postav je ovšem trochu zmatek. Matásek drží svého inženýra v rovině jemné nadsázky, obsažené v Levínského textu. Skupina jeho mužských kolegů-vědců je ztělesněna veskrze civilně.

Některé postavy zase režisér vede až ke karikatuře − viz parodie na televizní reportérku Jany Janěkové či křiklavě tupá, buranská manželka Matáskovy postavy v podání Martiny Preissové. Mnohé scény tak dotahováním humorných tónů do krajnosti hru spíše připravují o vtip či účinek. Následkem toho jako by "plkavé" části takříkajíc bez pointy spadly odjinud. Na rozdíl od čteného textu působí nadbytečně a inscenace se přes povedené jednotlivosti rozpadá.