Do Prahy přijíždí klavírista Philip Glass, vzpomene na své vystoupení s básníkem Ginsbergem

Rozdílné podoby své tvorby představil českému publiku na třech dosavadních koncertech americký skladatel a klavírista Philip Glass. Středeční večer v pražském Divadle Archa bude jakýmsi návratem k jeho prvnímu pražskému vystoupení.

Bylo to v březnu 1996: Glass přijel do Archy s Allenem Ginsbergem − beatnickým básníkem, který se roku 1965 stal králem pražského majálesu a krátce poté ho komunistické úřady vyhostily z Československa.

Ginsberg v dubnu 1997 zemřel a koncert s Glassem tak byl jeho poslední návštěvou Prahy. Středeční program, nazvaný Skladby pro sólové piano, je velmi podobný tomu, který zněl v Praze po dva fascinující večery před jednadvaceti lety.

Glassova tvorba dlouhá léta vzbuzuje vyhraněné reakce. V roce 1996 ji vlivný americký kritik Harold C. Schonberg charakterizoval jako "dětinskou hudbu, která žije z pouhých několika klasických trojzvuků a stěží z něčeho dalšího" a varoval: "Obdivovatelé Philipa Glasse, nejúspěšnějšího z minimalistů, by si měli dvakrát rozmyslet, než svého oblíbence srovnají s takovým Berliozem či Stravinským."

Jenže Glassovy kompozice fungují v jiném kontextu než hudba Stravinského.

Téměř osmdesátiletý Philip Glass má pověst odvážného novátora. Představil se tak před třemi lety v Ostravě, kde se svým ansámblem uvedl radikální, přes pět hodin dlouhou skladbu Music in Twelve Parts.

Většinou je ale Glassova hudba široce akceptovatelná: koneckonců stačí několik dní poslouchat, co zní jako doprovod různých televizních dokumentů, a je nemožné se s jeho kompozicemi nesetkat.

V míře využití skladeb Glass určitě nemá mezi současnými "vážnými" skladateli konkurenci. Oslovuje tak podivuhodně široké spektrum posluchačů − včetně těch, kteří si jeho nahrávky nekupují a možná ani neznají skladatelovo jméno.

Philip Glass už vydal mnoho desek a složil hudbu k filmům jako Kundun, Hodiny či Koyaanisqatsi. Při pozorném poslechu však lze brzy zjistit, že svou tvorbu často recykluje a objem publikovaných nahrávek podstatně převyšuje objem skutečných hudebních nápadů.

Glass mnohokrát dokázal "minimem dosáhnout maxima". Ať už vlivem svých kompozičních postupů na významnou část hudebního dění − především v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo působení minimalismu na rock opravdu podstatné −, nebo efektivním komerčním zhodnocením své tvorby. Tím samozřejmě Glass leckoho dráždí. Jeho vrcholné skladby však již mají nepopiratelné místo v hudebních dějinách.

V Divadle Archa ve středu budou na programu právě osvědčené tituly. Stejně jako v roce 1996 zahraje Philip Glass skladbu Mad Rush, složenou původně pro varhany. Byla jednou z prvních, v nichž radikální minimalismus posunul k tradičnějším kompozičním metodám.

Buddhista Glass, velký podporovatel nezávislosti Tibetu, skladbu také hrál při prvním veřejném vystoupení dalajlamy v New Yorku roku 1981.

Na pražském programu opět bude série klavírních skladeb Metamorphosis, inspirovaná Franzem Kafkou. Při své první návštěvě Česka hrál Glass také Etudy − tehdy jako rozpracovanou část plánovaného širšího cyklu, který pak piloval až do roku 2013.

Etudy jsou pozoruhodné svou pestrostí a vnitřní dynamikou, odlišnou od osvědčených a někdy až příliš dobře zaběhnutých Glassových skladatelských postupů.

A Ginsbergův hlas zazní dnes aspoň z nahrávky: ve skladbě Wichita Vortex Sutra z opery Hydrogen Jukebox.