Viewegh opět píše svižně, duchaplně a vtipně. Novým románem Melouch se definitivně vrátil

Nečekanou pokoru předvádí spisovatel Michal Viewegh. Autobiografického hrdinu své nové knihy Melouch staví do role submisivního autora, který se snaží získat zájem pragmatického filmového producenta. Nabízí mu námět na "film roku", příběh dvou kamarádů, kteří vyrážejí na vodu.

Byl by to fádní motiv, kdyby jim spisovatel nevymyslel krapet divoké profese: hezčí z nich je gigolo, ten druhý, který dobře střílí, nájemný vrah.

I když je Melouch spíš delší povídkou než útlým románem, lze jej prohlásit za definitivní návrat českého bestselleristy. Viewegh opět píše svižně, duchaplně a vtipně jako před amnézií, jež ho postihla v důsledku vážné zdravotní komplikace před čtyřmi lety. Melouch je osvěživým, v nejlepším smyslu lehkým čtením − na rozdíl od loňského Biomanžela, který byl trochu dýchavičný.

Ztrátou paměti trpí také jeden ze smyšlených hrdinů kýženého filmového scénáře, jehož příběh je záměrně vyšroubovaný k absurdnosti. Prostitut, který si nemůže vzpomenout na slovo "pražce" a marně hledá ztracenou holku, již si skoro nepamatuje, je směšný.

Čtenář ale tuší, že to není nereálné, když se ještě před dvěma lety Viewegh v rozhovorech svěřoval, že občas nemůže najít cestu domů nebo že si někdy nepamatuje, jestli se už vysprchoval.

A teď navíc podsouvá myšlenku, že příběh dvou výtečníků včetně všech brutalit, ke kterým se schyluje, si až tak moc nevymyslel − což u Viewegha, který rád staví na reáliích svého i cizích životů, má váhu.

Člověka mrazí a zároveň se chce smát, když si postavy ze scénáře vyměňují "komplimenty".

"ROCCO: za mnou po odchodu zůstávaj spokojený ženský! Živý! TREFA: za mnou zůstávaj spokojený klienti… Často jsou to taky ženský."

Kamarádi ze školy si slíbili společný víkend, ve kterém si odpočinou od práce i od luxusu svých životů. Míří motoráčkem na Sázavu, tedy do míst, které spisovatel − skutečný i ten v knize − dobře zná, protože tam žije. A právě svěžest letní posázavské krajiny a také pohostinnost svého domu využívá autor jako páku na producenta. Usadí ho na stinné terase s výhledem do zeleně, nabídne vychlazené suché prosecco, kančí paštičku, sýry a olivy − to všechno, aby filmařského poloboha, počeštělého Slováka Jožu, naladil, než mu začne předčítat svůj scénář.

Podstrojování ale zpočátku nezabírá. "Jožo, uvědom si konečně, že ti nabízím námět na kriminální komedii roku! A love story navrch jako bonus!" snaží se autor oponovat neustálým námitkám, kterými producent jeho pečlivě připravenou prezentaci stále přerušuje.

Duel autora a producenta je vtipný a vůbec nevadí, že oba muži naplňují obvyklé šablony. Autor je ambiciózní, přesvědčený o své genialitě, pro úspěch však musí spolknout nejednu urážku.

Producent je neomalený, nadutý a netrpělivý. Jožu si ale líčený příběh stále víc podmaňuje, obzvlášť když jej autor vytáhne pod záminkou oběda v nábřežní restauraci na procházku, jež se změní ve filmovou obhlídku.

S citem pro dobré načasování autor skončí svou story na místě, kam ve vlastních představách situoval tragické rozuzlení příběhu − u jedné posázavské vily, v níž, jak s údivem producent zjišťuje, skutečně došlo ke kriminálnímu činu. Zbytky policejní pásky jsou důkazem.

"Je tam hodně mrtvol," konstatuje Jožo spokojeně na poslední stránce knihy.