Recenze: Nejlepší letošní sci-fi film Příchozí místo budov bortí strukturu jazyka

Loňský rok v žánru filmové science fiction patřil botanice, letošek je ve znamení lingvistiky. Protagonistu loňského sci-fi filmu Marťan si ostatní astronauti trochu dobírali, neboť botanika prý není pořádná věda. Lingvistka Louise z nejmelancholičtějšího sci-fi letoška nazvaného Příchozí, které dnes vstupuje do kin, si však získala pozornost všech lidí na planetě Zemi. A nejen lidí.

V různých koutech světa přistane dvanáct mimozemských plavidel vejčitého tvaru a s texturou do hladka obroušené sopečné vyvřeliny. Na rozdíl od všech hollywoodských "zvyků" ale ve filmu Příchozí tématem číslo jedna není destrukce, nýbrž dorozumění.

Kanadský režisér Denis Villeneuve svými snímky Nepřítel, Zmizení a Sicario: Nájemný vrah vnesl do Hollywoodu hutnou, jímavou atmosféru jako z jiné planety. Nyní ve své novince čelil úkolu, jak do žánru, v němž se obvykle hroutí celá města a šviháčtí piloti mlátí "vesmířany" pěstmi, vnést abstraktní principy moderní jazykovědy.

Ta dominuje předloze filmu, povídce jednoho z nejuznávanějších spisovatelů současné science fiction Teda Chianga. Jeho tvorba oproti důrazu na tvrdou vědu v klasické science fiction těží z humanitních věd, je lyrická a přemýšlivá. Zkrátka "ideální" materiál pro hollywoodský velkofilm.

Režisér Villeneuve však vzal nikterak výjimečný scénář, který podle skvělé povídky napsal Eric Heisserer, a proměnil ho v objekt podobně fascinující, jako jsou ona nezvyklá mimozemská plavidla dráždící lidskou představivost.

Vytvořit z příběhu, jehož nejdramatičtější složku tvoří luštění řeči mimozemšťanů, dílo, ze kterého od začátku do konce mrazí v zátylku, vyžaduje mimořádné schopnosti. Villeneuve klade důraz na tlumené a velkolepé filmové obrazy, na pohlcující hudbu stálého spolupracovníka Jóhanna Jóhannssona, která ruší rozdíl mezi nelidským švitořením mimozemšťanů a pulzující hudební kompozicí.

Když se lingvistka Louise s kolegou fyzikem poprvé vydá prozkoumat jazykové zvyklosti chapadlovitých mimozemšťanů, uvnitř černočerného mimozemského "vejce" se nelámou jen zákony zemské přitažlivosti, ale také lidské chápání prostoru a času.

Mimozemšťané, jejichž písmo sestává z inkoustových kruhů vznášejících se v prostoru a připomíná spíše abstraktní malby, nepřicházejí rozsévat zkázu. Důvod, proč jsou zde, se ve skutečnosti dotýká těch nejosobnějších traumat, která leží v nitru hlavní hrdinky.

Ať už ve svém kanadském filmu Polytechnika vyprávěl o skutečném masakru na univerzitě, zabýval se absurdními aspekty existence dvojníků ve snímku Nepřítel, či pojednával o drogových kartelech na americko-mexické hranici, režisér Villeneuve dokázal rozložit emoce diváků na prvočinitele. Nyní v tom pokračuje ve svém dosud nejabstraktnějším hollywoodském filmu.

Snímek Příchozí atmosférou překonává i nejslavnější filmové kontakty s neznámem, včetně hypnotického finále Blízkých setkání třetího druhu od Stevena Spielberga.

Villeneuveův předchozí film Sicario ovládly klaustrofobní scény, v nichž se odehrávalo peklo boje s drogovými kartely. Z těch nejsilnějších okamžiků jeho novinky, v nichž dvě lidské bytosti hledí na dva chapadlovité tvory z vesmíru a snaží se navzájem nalézt společnou řeč, naopak sálá představa prostoru, který nemá žádná fyzická omezení.