Basbarytonista Bryn Terfel považuje pražský koncert za vzpomínkový, vrátí se k rolím své kariéry

Velšský basbarytonista Bryn Terfel není jen operní hvězdou. Přestože na nejvýznamnějších scénách zpíval ty nejnáročnější operní role, věnoval se také broadwayským muzikálům, natáčel písně ze svého rodného kraje nebo účinkoval v dobrovolnickém mormonském sboru. Od všeho trochu Terfel nabídne na dnešním recitálu v pražském Obecním domě.

"Bude to vzpomínkový koncert," říká pěvec pro HN a z programu zdůrazňuje úvodní árie z Rossiniho a Pucci­niho oper, wagnerovské monology, Te Deum zpívané sborem a postavou Scarpii z Pucciniho Tosky nebo poslední árii, kterou se před smrtí loučí Boris Godunov v Musorgského opeře. Godunova letos Terfel zpíval v londýnské ­Covent Garden.

Spousta operních pěvců se žánrovým crossoverům věnuje příležitostně. Terfel ovšem stále. V newyorské Metropolitní opeře zpívá Wotana ve Wagnerově Prstenu Nibelungově, jenž se svého času přenášel také do českých kin, a zároveň se stejným zápalem natočí album vánočních koled.

Přisuzuje to svému zázemí. "Míchám žánry od chvíle, kdy jsem začal zpívat," říká a popisuje, jak ve Walesu každý víkend probíhaly amatérské pěvecké soutěže, jejichž účastníci museli umět vše od lidovek přes muzikálové písně až po operní árie. "Naučilo mě to v hudbě nerozlišovat," dodává.

Terfelovi hodně záleží na duchovní stránce hudby. Jede­napadesátiletý pěvec vyrůstal na farmě v severním Walesu, kde se v neděli všichni potkávali v kostele. Začal zpívat v tamním sboru a sám to vnímá tak, že vlastně nikdy nepřestal.

"Minulý měsíc jsem zpíval novou kantátu, kterou velšský skladatel Karl Jenkins napsal u příležitosti 50. výročí tragédie v Aberfanu, kde zemřelo 144 lidí," popisuje Terfel v narážce na sesuv půdy, k němuž došlo v říjnu 1966. Zemina tehdy zavalila základní školu, farmářské budovy i domy. "Byl to jeden z mých nejhlubších pěveckých zážitků. Vůbec jsem nevěděl, jestli otevřu ústa. Ale rozhodně to byl zážitek duchovní," dodává.

Terfelův zájem o duchovní stránku hudby vysvětluje, proč pěvec před třinácti roky přijal pozvání Mormonského chrámového sboru a vystoupil s ním na vánočních koncertech v americkém Salt Lake City, odkud sbor pochází. Začala tím spolupráce, jež pokračovala uvedením Mendelssohnova oratoria Eliáš i Händelova Mesiáše a prozatím vyvrcholila společnou nahrávkou Homeward Bound.

"Zakladatelé tohoto sboru byli Velšané a dodnes tam zpívá spousta lidí z Walesu. To mi na tváři vyluzuje úsměv. A když se při zpěvu usmíváte, dochází k něčemu magickému," dodává.

Také v Praze dnes Terfela doprovodí sbor. Jen nepůjde o mormony, nýbrž Pražský filharmonický sbor a přidá se k němu ve Verdim, Puccinim, Musorgském či Donizettim. Protože s pražským sborem dosud nepracoval, Terfel si jen představuje, jak velkolepě může znít. "Jestli budeme všichni ve formě, s Te Deum zvedneme lidi ze sedaček," libuje si dopředu.

Když byl Terfel v Praze před pěti lety naposledy, v jednu chvíli sešel z pódia a zpíval přímo mezi diváky. "To bylo zcela spontánní," vzpomíná dnes a přisuzuje to tehdejší roli Dona Giovanniho, která v něm prý probouzela svůdníka. Dnes už Giovanniho nezpívá − ale překvapovat chce dál.