Legendy českého nezisku

Nemůžete dělat, že nic nevidíte
Tereza Maxová a Terezie Sverdlinová, Nadace Terezy Maxové dětem, www.nadaceterezymaxove.cz

Za založením vlastní nadace stála návštěva pražského kojeneckého ústavu v roce 1996. Po ní člověk odcházel s pocitem, že nemůže jen tak odejít a dělat, že nic nevidí. Jde o nespravedlnost, že děti trpí za nezodpovědnost svých rodičů. Začínaly jsme v jedné malé kanceláři, tři mladé holky bez zkušeností, ale s ohromnou chutí pomoci. Ukázalo se, že spousta dětí je do ústavů umístěna zcela zbytečně, zejména ze sociálních důvodů. Neexistoval zákon o nadacích a nadačních fondech a bylo těžké přesvědčit dárce a veřejnost, že nadace mohou fungovat transparentně a efektivně. Výzvou bylo zmapování samotného systému péče o děti a potýkání se s neochotou jej v zájmu dětí měnit.

Po téměř dvaceti letech práce vidíme její smysl nejlépe na konkrétních osudech těch, které jsme podporovali. Například Bohunce jsme pomáhali studovat na konzervatoři v době, kdy byla ještě v dětském domově. Dnes je operní pěvkyní, učí děti zpívat a sama je úžasnou maminkou. Příkladem může být i Josef, který po odchodu z domova skončil na ulici. Zavolal nám, dostal v nadaci práci a poté jsme ho ještě podpořili ve studiu. Dnes pracuje s postiženými v Diakonii, pomáhá jako dobrovolník a má s partnerkou dítě v pěstounské péči. Příklady jako tyto ukazují, že někdy stačí málo − poskytnout pomoc v pravý čas − a změní se moc.

Naše činnost se vyvíjí a průběžně vyhodnocujeme, co funguje a co už ne. Proto jsme přestali dělat i některé veřejností oblíbené projekty. Už nestavíme hřiště, ale věnujeme peníze do vzdělání a prevence. V současnosti se zaměřujeme zejména na prevenci zbytečného odebírání dětí z rodin, podporu a pomoc biologickým rodinám v krizové situaci, matkám v azylových domech či náhradním rodičům a dětem v ústavech. Vše s důrazem na vzdělávání a zaměstnávání. Důležitá je také průhlednost a komunikace s dárci a veřejností.

Se svobodou musela přijít odpovědnost
Šimon Pánek, Člověk v tísni, www.clovekvtisni.cz

Ze skupinky dobrovolníků, kteří se v roce 1992 dali dohromady v kuchyňce Lidových novin, je dnes světová nevládní organizace s ročním obratem přes 1,5 miliardy korun a více než tisícovkou zaměstnanců pracujících po celém světě. Na začátku jsme cítili, že se svobodou, kterou jsme po pádu režimu získali, musí přijít i odpovědnost − za místa a země, které takové štěstí nemají. Za téměř 25 let jsme pomohli milionům lidí ve válkách a katastrofách, včetně desetitisíců občanů po povodních v tuzemsku.

V prvních letech jsme museli překonávat nedůvěru, zda dokážeme zajistit doručení pomoci na místo i ve válkách, zda umíme hospodařit či zda mluvíme pravdu. Pochyby jsme vyvraceli osobním nasazením a osobní zodpovědností za svěřené peníze. Vyskytly se i alergické reakce na to, že máme nějaké názory, že jen prostě a mlčky nepomáháme. Řadu let pomáháme i v tuzemsku na místech sociálního vyloučení. Nikomu nic nerozdáváme, ale ve více než 60 lokalitách v Česku pomáháme lidem postavit se na vlastní nohy. Nastupujícím generacím pak uspět v životě a práci.