Nový román spisovatelky de Viganové je jako intimní deník, oslovuje voyeura v nitru čtenářů

Může se zdát, že spisovatelka Delphine de Viganová ve svém nejnovějším románu s názvem Podle skutečného příběhu, který právě vychází česky, opět čtenářům předkládá reálné dění ze svého života. Ale je tomu skutečně tak?

Francouzská spisovatelka má za sebou již několik úspěšných knih známých i v Česku, její předchozí román Noc nic nezadrží strhujícím způsobem pojednal úmrtí vlastní matky. I hrdinka autorčina nového románu s křestním jménem Delphine je spisovatelka. Absolvovala právě desítky čtení, besed a diskusí a pomalu by měla začít pracovat na další knize. Je pochopitelné, že čtenáři opět očekávají něco s nálepkou opravdovosti a autenticity. Ale to Delphine nedokáže.

Právě neschopnost psát a nekonečné polemiky o čisté fikci a čisté skutečnosti se staly těžištěm románu, za který de Viganová obdržela cenu Renaudot.

Skrze hrdinku Delphine čtenář nahlíží do zákulisí vzniku románu, prožívá s ní zápolení s nápady, podněty a postavami. I její soukromý život se proměňuje: dosud pečovala o své děti, ty ale opouštějí hnízdo a vydávají se studovat mimo Paříž. Pro Delphine je to životní milník a bolestně si zvyká na prázdnotu.

Tu však brzy zaplní vetřelec, byť se zprvu zdá být spřízněnou duší. Delphine má pocit, že s L. musely snad být vytesány ze stejného kusu dřeva − tolik toho mají společného. Tajemná L. se stane Delphininou nejlepší kamarádkou, ovšem nikoliv přirozenou součástí jejího života, spíše jeho tajnou větví. Delphine ji nepředstaví partnerovi, dětem ani ostatním přátelům. L. pracuje jako ghostwriterka, píše životopisy slavných, jako by je napsali oni sami. Tématem hovorů obou spisovatelek tedy přirozeně bývá skutečnost, fikce i rozlehlý prostor mezi obojím. O sobě L. mluví velmi málo, o to víc se však ptá a noří do života Delphine. Sama žádný život nemá.

Delphine postupně celou požírá. Zcela ochromí veškeré její pokusy psát, až jí strach nedovoluje ani zasednout k počítači a musí L. předat veškerou svoji pracovní agendu. Nad vším ztrácí moc a kontrolu.

Zprvu je kniha až jakýmsi protokolem jednoho přátelství, které od počátku má destruktivní rysy. Delphine však na L. nic zlého nevidí, protože chce mít aspoň chvíli klid. Příběh spěje k neodvratnému tragickému konci tohoto "hlubokého" přátelství, ovšem de Viganová je na konci mnohem rafinovanější, než by čtenář čekal. Stejně jako skutečnost mimo stránky knih.

Román Podle skutečného příběhu nelze pustit z ruky. Je to jako číst něčí intimní deník − strhující vyprávění opepřené čtenářským pocitem, že "tohle se opravdu stalo".

V každém je kousek voyeura, jenž touží vědět, jak žijí ti druzí. A v kontextu dnešní doby plné masmédií pak kniha tematizuje devalvaci termínů pravda a autentičnost.

Podle de Viganové je každý román nutně fikcí, jakkoliv je inspirován skutečností. Vypravěč, onen "filtr umístěný na objektiv", pak z reality a jiných příměsí stvoří literární dílo. A obloukem se tento tvůrčí proces dostává na začátek, když se čtenář na autorském čtení zeptá: Kolik z toho se opravdu stalo? A existuje L. i ve skutečnosti?

De Viganová svým románem ukazuje, že každé vyprávění je bytostně subjektivní a jinak to ani být nemůže. Prožívá čtenář příběh spisovatelky, nebo postavy, kterou si spisovatelka vymyslela? Nenapsala román nakonec samotná L.? A kolik z reality si každý z nás vlastně sám smýšlí? "Write yourself, you will survive." To je odpověď, kterou vidí knižní hrdinka Delphine nasprejovanou na zdi domu.