Román Viktora Pelevina předběhl dobu, ve které konflikty rozpoutává kamera

Futuristickou vizi společnosti ve svém novém románu představuje Viktor Pelevin, jeden z nejznámějších a nejčtenějších ruských spisovatelů. Knihu, která právě vyšla v českém překladu, nazval pojmem z oblasti hororových filmů − Snuff. Anglické sousloví "snuff out" lze volně přeložit jako "někoho oddělat" a označují se jím brutální scény zabíjení před zapnutou kamerou, které by film měly učinit šokujícím, dobře prodejným.

Pelevin ve svých knihách rád nechává pronikat lidské vědomí do jiných oblastí. Tentokrát se zaměřil na média − pojem snuff přemístil z oblasti filmu do zpravodajství. A román zasadil do nové doby, v níž moment brutálního násilí na nevinné oběti ospravedlňuje chystané války a stává se ústřední částí zpravodajských relací.

Tomuto snuffu ovšem novináři musí lehce pomoci − naaranžovat protagonisty záběru na správná místa, občas je popohnat, jindy uspat. Přesně to má za úkol hlavní hrdina románu Damilola se svou neviditelnou létající a střílející novinářskou kamerou.

Při tvorbě jednoho ze snuffů hrdina vysvětluje, jak zpravodajství v jeho době funguje: novinář se nazývá "diskurz-štváč" a rozpoutává konflikt, poté však jen pózuje před kamerou, aniž by mluvil, protože "obsah tvoří jen patnáctinu sdělení". To hlavní obstará obraz.

Všechny události jsou vtěsnány do "oblého klišé", které se stěhuje z jednoho snuffu do druhého, protože tak se "nejsnáz vyplní tři minuty pro tento účel stanovené; jakékoliv nestandardní líčení souvislostí by tři minuty mohlo proměnit v pět, ne-li v patnáct".

Jeden z Pelevinových předešlých románů nazvaný Pokolení P, který rovněž vyšel v českém překladu, popisoval pronikání reklamy do lidského mozku a to, jak se člověk v závislosti na reklamě a médiích mění. V novince jde Pelevin ještě dál: ukazuje společnost, kterou utvářejí média. Respektive ji utvářejí produkty, jež média označují za fakta, ale které ve skutečnosti vznikají výhradně pomocí mediálních strategií.

Viktor Pelevin román Snuff vydal v Rusku roku 2011, tedy ještě před válkou na Ukrajině či před rozmachem Islámského státu. Přesto představuje podnětnou vizi fungování médií v hybridních válkách. Autor jako by o několik let předběhl dobu, v níž se zajatci popravují on-line a mediální obrazy zkrvavených těl se vypůjčují a přesouvají z popisu jednoho konfliktu do druhého.

Tato aktuálnost, kterou Pelevin umí postihnout, mu již zajistila mnoho ruských i světových literárních cen − jen u fanoušků fantastiky si autor vysloužil postesknutí, že se s novým románem nevydal blíž k fantasy nebo čistokrevné sci-fi. A mají pravdu. Pelevin sice tvořivě propojuje nejrůznější prostranství našich vjemů, míří do budoucnosti i minulosti, ale vždy nakonec postihuje realitu.

Neodpustí si u toho ovšem hromady uštěpačných poznámek a narážek, jakož i hraní se slovy v různých kontextech. Slovo snuff v sedmdesátých letech minulého století radikalizovalo feministické hnutí, které odmítalo ztvárnění ženy jako téměř výhradní oběti hororových či pornografických scén.

Pelevin to ve svém vyprávění dovádí do vypjaté podoby neplodné společnosti, která už v mládí potlačuje sexuální pudy a nedokáže se rozmnožovat. Tato sterilita nakonec protagonisty vede k úpadku, do světa, který je založen na tvorbě reality, místo aby tuto realitu média jen zprostředkovávala.

V knize se tento svět řítí k neodvratitelnému konci. Přesto Viktor Pelevin čtenáři nechává alespoň malou naději, že skutečnost − byť už médii atakovaná − ještě svou cenu neztratila.