Gates byl ministrem obrany USA za Bushe i za Obamy, v pamětech se vyrovnává se smrtí vojáků

Stanete se ministrem obrany, který byl povolán do služby, aby pro svou zemi zachránil jednu − a vzápětí také druhou − válku. Postavíte se do čela zřejmě největší světové byrokracie, pro niž pracují tři miliony lidí a jejíž roční rozpočet činí tři čtvrtě bilionu dolarů. A zjistíte, že ve vedení jste jedním z mála lidí, kterým úspěch v oněch dvou válkách, denně zabíjejících mladé lidi, skutečně leží na srdci a hodlají pro něj padnout alespoň vysílením.

Na podzim roku 2006 americký prezident George W. Bush takto oslovil Roberta Gatese, aby se ujal řízení Pentagonu a amerických ozbrojených sil. Tehdy hrozilo, že válka v Iráku skončí jako největší strategická kalamita USA minimálně od časů konfliktu ve Vietnamu. Gates začal vést válku, jejíž spuštění by podle všeho sám nedoporučil, a okamžitě zjistil, že vojenská mašinerie už vesele plánuje další potenciální konflikty.

Osou Gatesova vyprávění, které nyní vyšlo v českém překladu pod názvem Služba, je boj za potřeby vojáků vystavených ohrožení života v předních liniích. I zpětně z Gatesových vět probublává přetrvávající zlost a neuvěření, například když popisuje, jak dlouho se snažil prosadit pořízení obrněných vozidel, která svojí výbavou mohla v Iráku a Afghánistánu zachránit spoustu životů. Pořízení nové techniky však vojenské velení blokovalo s argumentem, že až války skončí, vozy těžko najdou další uplatnění.

Gates se na velmi dlouhé ploše šesti set stran textu ukazuje jako nadaný vypravěč. Má smysl pro detail a popisuje také to, co televizní zprávy nebo YouTube nenabízejí. Čtenář se tak kupříkladu dozví o tajných dveřích, které z Oválné pracovny Bílého domu vedou k toaletám a soukromé jídelně využívaným pouze americkým prezidentem.

Vyprávění je prošpikováno úsečnými, sarkastickými poznámkami, jimiž autor dává nahlédnout do vlastní mysli a toho, jak se vypořádal s vleklými jednáními. Jen na několika místech Gates neudrží zlost, která ho příležitostně přepadávala. "Jsem tímto procesem dokonale znechucen," poznamenává si na závěr protahovaného rozhodnutí prezidenta Baracka Obamy vyslat posily do Afghánistánu.

Gatesovy paměti jsou nesmírně cenné, protože nabízí poučený, až intimní vhled do působení dvou posledních amerických prezidentů. Gates říká, že oba měl rád a také je respektoval. Do funkce byl jmenován republikánem Bushem, demokrat Obama se však rozhodl si ho ve vedení Pentagonu ponechat. Gates se tak stal vůbec prvním ministrem obrany v americké historii, který sloužil dvěma prezidentům z různých politických stran.

Bush z Gatesova líčení vychází natolik pozitivně, až to rozporuje jeho mediální obraz. Podle Gatese šlo o muže, který na klíčových schůzkách kladl podstatné dotazy, byl informovaný a sečtělý. Za mimořádně odvážné Gates označuje Bushovo rozhodnutí poslat další desítky tisíc vojáků do Iráku v době, kdy vrcholilo tamní povstání. Bush to udělal ve složité vnitropolitické situaci navzdory oběma komorám Kongresu i mínění armádního velení.

Obamův politický obraz Gates maluje pestřejšími barvami: sklání se před jeho inteligencí, analytickými schopnostmi a rychlostí, s níž se Obama po svém nástupu do funkce v lednu 2009 zorientoval v požadavcích kladených na šéfa americké vlády. Naopak se Gates nezdráhá, když kritizuje vnitropolitické kalkulace, na něž první afroamerický prezident bral ohledy při rozhodování ve věcech války.

Autor je otevřený nejen při hodnocení lidí, které poznal, ale také při popisu vlastního chování. Na několika místech Gates přiznává, že jednu věc říkal navenek a jinou si myslel. Odhaluje lstivé taktizování, které považoval za nezbytné k prosazení toho, na čem mu záleželo.

Gatesův ponor do detailu je také jedinou slabinou už anglického originálu knihy. Ministr vychází z podrobných zápisků, které pořizoval sám nebo jeho nejbližší spolupracovníci, a citacemi knize dodává na věrohodnosti.

Některé pasáže by však byly srozumitelnější ve stručnější podobě. Překladatel Radovan Baroš měl při převodu politických i vojenských termínů do češtiny těžkou práci, přesto v české verzi zůstaly nedotaženosti − například když je šéfredaktor New York Times vydáván za jejich šéfeditora.

Gates, který začal pracovat v tajné službě CIA jako analytik sovětské politiky dva dny před invazí do Československa roku 1968, využívá své erudice i paměti, aby dění poslední dekády umístil do osvětlujících souvislostí. Ale ještě zajímavější jsou v knize pasáže, kdy popisuje, jak se vyrovnával se smrtí či zraněním vojáků, které vlastním podpisem poslal do válek. Kvůli nim se Gates funkci rozhodl přijmout − a kvůli tomu, jak se s dopadem svých rozhodnutí nedokázal emočně vyrovnat, ji roku 2011 opouštěl.

To nejlepší a zároveň nejstručnější, co lze o Gatesově knize říci, je to, že je moudrá. Její moudrost vychází ze zkušenosti, bohaté a natvrdo odžité. Lidé jako Robert Gates by měli působit ve službách států. Nejen v případě těch Spojených se jich poslední dobou zoufale nedostává.