Kdyby měl kanadský hudebník Neil Young příjmení Old, nejspíš by nebyl tak potrhle a umanutě pracující − málem stachanovec. A tak abychom parafrázovali českého písničkáře Vlastu Třešňáka, čím rychleji čas pobízí ostružinou koně, nabízí Neil Young nová a nová alba, k nimž loví melodie či texty ze svých "chovných rybníků" třeba desítky let staré.

Čerstvá deska Peace Trail, v pořadí sedmatřicátý Youngův sólový čin, je výsledkem spolupráce ústřední osoby s producentem Johnem Hanlonem. Ve studiích Shangri-La Ricka Rubina Younga doprovázel proslulý bubeník Jim Keltner a baskytarista Paul Bushnell.

Repertoár na desku vznikal, nebo se spíš oprašoval při Youngově turné pořádaném k letošní živé nahrávce Earth.

Poslední žijící hippie

◼ Neilu Youngovi táhne na dvaasedmdesát. Rockový písničkář je napůl Kanaďan a napůl Kaliforňan – ve všech smyslech tohoto občanského i srdečního přiřazení. Kdo kdy pobýval v drsném Ontariu či na slunečně hladivém pacifickém pobřeží, ví, že to Young dokladuje hrubostí a něhou ve své tvorbě a vlastně i v životě.

◼ Kolem roku 1960 začínal kopírováním kytarových instrumentálek Shadows a dalších šest let jako kdyby zkoumal svůj talent, povahu hudby první poloviny šedesátek a zkoušel psát písničky.

◼ S následujícími desetiletími oplodňoval své jedinečné melodické nápady a většinou dost osobní texty zvukem ryze rockových Crazy Horse či grungeovými proroky Pearl Jam, až se Youngovi začalo říkat "kmotr grunge".

◼ Stranou se krčí jeho výtečná filmová hudba zejména k Jarmuschovu snímku Mrtvý muž. Young si odnesl několik cen Grammy či Juno, což je hezké, ale nikoli podstatné, stejně jako to, že v časopise Rolling Stone skončil na 34. místě nejdůležitějších rockových umělců všech dob, on, poslední žijící hippie.

Podle vyprávění basisty Bushnella těch deset snímků natočili během čtyř dnů. Připomíná to rychlost, s níž Rolling Stones zvládli svou poslední desku Blue & Lonesome. Prý nanejvýš dva pokusy a dost! A, či B? Berou ten na první poslech lepší.

Young tvrdil, že album Peace Trail mělo být a priori folkovou deskou, což zhruba sedí na sousloví "ze dvou berem tu lepší". Pravda, mínil-li tím Young, že Peace Trail bude jakýmsi "pokračováním" geniálního LP Harvest z roku 1972, či dokonce návratem k nejzakořeněnějším folkrockovým haluzím obepínajícím první, eponymně nazvanou desku Neil Young z roku 1969, minul šípem střed terče. Ale jen o fous.

Recenzent britského Guardianu o novince Peace Trail napsal, že i ta nejblbější deska Neila Younga je lepší než žádná deska Neila Younga.

Inu je to vtipný postřeh, ale k Peace Trail se hodí jen trochu. Onu jemnost, něhu doloží Young spíš delikátní než zběsilou hrou na kytaru. Jim Keltner ševelí na bicí, jako kdyby je hladil, a baskytarista Paul Bushnell basuje, aby to posluchače nerušilo, ale rytmicky povznášelo.

Tu přímočarost, tedy druhý Youngův pól, nalezneme hravě v jeho textech: rázné odmítnutí neekologického potrubí napříč státem Dakota, policisty, kteří láskyplně dráždí spoušť revolveru, či počítačové smrtonosné zombie.

Vedle toho osobně laděná milostná titulní skladba ("Duha na vrcholu týpí se odráží od tvých očí"), která je jakýmsi protipólem Youngových zážitků z rozvodu v písni Glass Accident, v níž vztekle lítá vzduchem sklo, či Can't Stop Workin': jako kdyby se Young bál, že už nestihne, co měl v úmyslu. "Nemůžu nechat práce / Protože když se nic neděje / Pracuju moc rád."

Nikoli, žádná ze skladeb nového alba Neila Younga nemá sílu starších písní Helpless či Ohio, leč − i jeho průměrná skladba je mnohem lepší než Youngova žádná. A ještě lepší než ty nejlepší písně dnešních Youngem ovlivněných svěženek.

 

Neil Young: Peace Trail. Album v roce 2016 vyšlo na značce Reprise Records.