Chtěl jsem zachytit, jak nás vidí uprchlíci přicházející do Evropy, říká spisovatel Šindelka

Samá silná slova jsou poslední dobou slyšet od spisovatele Marka Šindelky. Mladý laureát ceny Magnesia Litera, ve dvaatřiceti letech nesporný talent české literatury, se už vloni v Senátu pohoršoval nad postojem Evropanů k uprchlické krizi. "Dlouho jsem nebyl tak znechucený a zděšený," říkal a ptal se, jestli nestojíme na prahu dalšího holokaustu, když přehlížíme utrpení migrantů.

Nyní Šindelka vydal román nazvaný Únava materiálu, v němž o uprchlické krizi vypráví. A dokonce i při rozhovoru o své knize těžko skrývá rozčilení.

Říká, že chtěl napsat prózu, která by lidi "vytrhla", ze které jim "bude špatně od žaludku". Popisuje, jak ho vloni zasáhla zpráva o nálezu na rakouské dálnici, kde se v chladicím voze rozkládala těla sedmdesáti udušených migrantů.

"Ve stejné době se mi narodila dcera. A já jsem na vše začal být citlivější. Přivedl jsem dceru do nějakého světa a cítím se za něj mnohem víc zodpovědný," vysvětluje spisovatel a líčí obavu z toho, co dceři odpoví, až se ho jednou na uprchlickou krizi zeptá. "Budeme sedět v Evropě obehnané ploty a zdmi a já jí řeknu: To víš, my jsme pro vás tenhle svět zabezpečili, ale vykoupilo to utrpení jiných národů?" ptá se.

Arabský hrdina románu Únava materiálu, bezejmenný, prostě "kluk", na své odyseji do Evropy prožívá peklo. Brodí se kanály, vyjídá popelnice, chodí bosý sněhem.

Aby se dostal přes hranice, nechá se převaděči zabudovat do vnitřní konstrukce auta. Tam, skrčený jako embryo, nemůže pohnout ani prstem. Dusí se. Omdlévá.

Na nádraží Evropanka rozdává deky, jen aby se s migranty vyfotila. Když hrdina natrefí na skupinu mladých evropských teenagerů, ti jej začnou týrat. A když potká evropské policisty, všechno mu seberou. Napíšou mu na ruku číslo a pak ho zavřou do detenčního centra.

Jsou to sporné scény, protože Evropany líčí v nejhorším možném světle. Jako lidi víceméně lhostejné k utrpení druhých. Jako válečné turisty, kteří si vše jen fotí, aby měli čím aktualizovat profily na sociálních sítích. Není to přece jenom černobílé vidění?

"To není pohled můj, nýbrž mé postavy," brání se Šindelka. "Napsal jsem tu knihu proto, že čím déle o problému mluvíme, tím méně vnímáme lidi, kteří za ním jsou. Chtěl jsem zachytit, jak nás asi vidí oni, když je sebereme, bez soudu jim zabavíme telefon, čímž je připravíme o kontakt s rodinami, a na ruku jim fixem napíšeme čísla. A pak je někde měsíce držíme, než je buď pošleme zpět do válečné zóny, nebo je zavalíme stovkami dotazníků k azylovému řízení," říká.

Šindelka odmítá, že by napsal politický román. Ale tím, jaké scény do něj zařadil, přece jenom názor vyjadřuje. Proč v knize figurují kruté evropské děti, které Araby mučí, a ne některý z tisíců Němců, kteří vloni uprchlíky sváželi do Berlína? Proč v knize Evropanka pomáhá migrantům, jen aby získala snímek na památku, když uprchlíkům přitom jezdily pomáhat také stovky Evropanů, kteří si selfie nepořizovali?

"Rozhodl jsme se pro nekompromisní, vyhrocený pohled. Možná balancuje na hraně naivity, ale chtěl jsem se svým hrdinou projít odvrácené strany toho, co uprchlík v Evropě zažívá. Protože," vrací se Šindelka k nálezu chladicího vozu, "když se s dalšími sedmdesáti lidmi udusíte na deseti metrech čtverečních, tak to prostě není hezký příběh o tom, jak jsou Evropané vstřícní."

Budiž, spisovatel si vybral jeden pohled. Jeden příběh. Má na to právo. Šindelka přece není veřejnoprávní jako Český rozhlas, aby musel jeden názor hned vyvážit názorem opačným. Jen se nejspíš připravil o možnost oslovit ty, kdo se k migrantům staví negativně, a třeba jejich postoj změnit.

"Po pravdě nevím, jestli to má literatura v moci," krčí autor rameny a říká, že sám četl romány, které mu změnily třeba citové rozpoložení, ale "nikdy názor na politický problém".

Jeden aspekt uprchlické krize Šindelka možná zachytil mimoděk. Evropané nepřetržitě diskutují o tom, zda může starý kontinent vstřebat tolik uprchlíků najednou. Jestli je lze ihned přijmout, aniž bychom se předem neujistili, co jsou zač.

Jenže zatímco diskuse probíhají a běží procesy, uprchlíci trpí jako zvířata. Možná proto Šindelka politickou rovinu problému ignoroval a psal jen o tom utrpení. "Kdybych ten příběh napsal o útěku z transportu do Osvětimi, nikdo by neřekl ani popel," poznamenává.

Šindelkova próza je nejsilnější v tom, jak popisuje fyzickou zkušenost uprchlíka. V hrdinech jako by se probouzely zvířecí instinkty, k nimž tělo sahá, když mu jde o život. 

Některé postřehy jsou nesmírně silné. Třeba když se kluk nadechne a z úst mu "proti jeho vůli unikne podivný, nepatřičně dětský zvuk". Když pod ním v zamrzlé vodní nádrži rupne led a kluk cítí, "jak se mu krev v těle stahuje k hrudi, k životně důležitým orgánům".

Stovky podobných okamžiků jsou v Únavě materiálu zásadní, protože vykreslují hrdinu. Respektive oba hrdiny, bratry, které cesta do Evropy rozdělila a mají se potkat kdesi na severu. Ten mladší, ještě dítě, rychle běhá. A ten druhý pracoval jako turistický průvodce. Víc se o nich neví. Uvažují prakticky. Budu mít co jíst? Umřu žízní? Zmrznu, nebo ten kopec ještě vyběhnu?

Šindelka jde proti době, která žádá zapamatovatelné postavy. Mohl psát o jejich rodinách, o tom, co by chtěli dělat, až dospějí. Mohl vylíčit příběh utonulého syrského chlapce, jehož snímek vloni deníky tiskly na titulních stranách. Nebo mohl stvořit postavu stejně magnetickou jako tweetující sedmiletá holčička, která Západu v posledních týdnech ztělesnila tragédii syrského Aleppa.

"Pro mě tohle byla základní strategie, jak upozornit, že mi jde o univerzální situaci," vysvětluje Šindelka, proč v románu například téměř vynechal dialogy. "Chtěl jsem zachytit stav člověka, který musí neustále přemisťovat své tělo z místa na místo. A dostává se do situací, kdy je nucen to tělo téměř popřít."

Během psaní necelých 170 stran, na nichž pracoval rok a půl, si Šindelka dělal rešerše. Hovořil s uprchlíky ze Sýrie nebo Afghánistánu, zpovídal dobrovolníky z táborů. "Ale odjet, ujít s uprchlíky kus cesty a pak z toho ukazovat fotky na mobilu? To by bylo hrozné. Stejně jako je hrozné chodit za lidmi, že jste spisovatel, ať vám všechno povědí," vysvětluje, proč tenhle "neupřímný sběr materiálu" nakonec zavrhl.

Místo toho dal v románu prostor vedlejšímu motivu: Evropě redukované na "koridory, dálniční nájezdy, logistická skladiště a především ploty". Starému kontinentu viděnému očima někoho, kdo se pohybuje na jeho okraji. Kamkoliv přijde, naráží na systém, mašinerii. V mobilu otevírá jedno wikipedické heslo za druhým: heslo přečte, rozklikne další, přečte, rozklikne další a tak by mohl pokračovat do smrti. Vběhne do vysázeného lesa, kde jsou všechny stromy stejně vysoké. Rostou ve čtvercové síti, mezi kmeny pravidelné rozestupy. Jako by tu přírodu stvořil stroj.

V tomto ohledu Únava materiálu vypráví o jakémsi "tepu" západní civilizace. Jak nakládá s lidmi, přírodou, materiálem obecně. Evropan u montážní linky "na osm hodin denně prodá pohyb, jímž ruka ruce podává šroubovák". A všechny ty pohyby dělá pro průmyslovou kameru, aby mu "na konci měsíce přibylo číslo na účtu", píše Šindelka v působivé zkratce.

Možná chce naznačit, že život na Západě je nějak vykolejený, nezvratně "naplánovaný", odsouzený k čím dál větší setrvačnosti. Že právě to člověka připravilo o schopnost soucítit s druhým.

Marek Šindelka se nicméně brání tomu, že je kritikem společnosti. Například o sociálních sítích s nadsázkou říká, že vyjma své oficiální stránky má nejsmutnější profil na celém Facebooku. "Nemám jediného kamaráda, všichni mají zakázáno mě o cokoliv požádat a kamkoliv si mě přidat." Ale zároveň ho přitahuje, jak tato komunikace mění pohled na svět. "Jak na síti ledacos sdílíme a k lecčemu se vyjadřujeme, ale už nejsme schopni vidět člověka, který je nám nejblíž," dodává.