Architekt českého hip hopu DJ Wich postavil desku, která je nejlepší, když nikdo nerapuje

Už několik let je hip hop nejsilnější hudební subkulturou v Česku. I klipy od relativně neznámých jmen na YouTubu často dosahují více než milionu zhlédnutí. DJ Wich stál v 90. letech coby hudební architekt prvních desek skupiny PSH a dua Indy & Wich u zrodu celého žánru.

Jeho minulé producentské album The Golden Touch bylo díky angažmá hvězdných amerických hostů jedním z nejambicióznějších projektů v historii tuzemského rapu.

Ve stínu toho všeho působí rozpačitě jeho třetí nahrávka Veni, Vidi, Wich, kterou vydal krátce před Vánoci.

Produkce za to nemůže. V tomto ohledu Wich znovu projevil cit pro aktuální trendy a zručnost, se kterou si v úsporných a syntetických beatech udržuje rozpoznatelný rukopis. Co do zvuku, beatů, tříštění zavedených struktur a budování atmosféry na desce naplňuje ambice producenta se světovým rozhledem, jak ukazuje třeba hudební podklad skladby Jak ocel − má v sobě dvoutónové repetitivní kouzlo nevyřčeného, na kterém se hosté před mikrofonem měli šanci předvést. Jenže oni to neudělali.

Je výmluvné, že nejsilnějším momentem alba je ryze popová skladba One More Time, kterou nejenže skvěle nazpíval Martin Svátek, ale hlavně ji nazpíval v angličtině, takže neirituje. Z hostů zaujme také Rytmus, když ve skladbě Nahraditeľný rovněž víc zpívá, než rapuje, a dále Prago Union se svým slovním hráčstvím. Ostatní skladby ale víceméně působí jako řemeslně skvěle udělaný balast, ze kterého máloco utkví.

V písni Jak ocel rapuje Marpo se svým Troublegangem o tom, že ho za rok čeká koncert v O2 areně. V jiném tracku Renne Dang upachtěným pološeptem chválí sám sebe, že se stal vzorem mladé generace. A Viktor Sheen ve skladbě Tma skučivým hlasem rapuje o beatu a flow, ale do těch svých má problém dostat odpovídající počet slabik.

Festival bezzubosti potom korunuje Ben Cristovao rýmem z přímé linky Hodonín − Los Angeles: "Měla z matiky čtverku / Tak se věnovala twerku."

Je sympatické, že z hostů dal Wich šanci mladší generaci českých a slovenských raperů. Doplatil však na to, že jde vesměs o do sebe zahleděné deklamátory, kteří si rapovou disciplínu spletli se zdůrazňováním vlastní dobroty, obdivováním svalů před zrcadlem v tělocvičně.

Řeči jako vyčtené z motivačních letáků o sebepropagaci, splnění si snů a obsahově prázdné selfmademanství mohou uspokojit dosavadní okruh jejich klikajícího internetového publika. Ale je zarážející, že nikdo ze zúčastněných spolupráci s patrně nejproslulejším hiphopovým producentem v zemi nevyužil k tomu, aby jakkoliv zazářil. Stejně jako je škoda, že přes svoje zkušenosti Wich vůbec pustil ven desku, kde sice zaujme pár písní, ale hity chybí a nejlepší momenty tvoří okamžiky, kdy nikdo nerapuje. Je to škoda pro všechny zúčastněné i pro ty, kteří to budou poslouchat.