Kniha o kolapsu společnosti od egyptologa Bárty se udržela na uzdě, nejlepší text napsal Komárek

Když si pohráváte s myšlenkou kolapsu společnosti, máte dvojí jistotu: získáte pozornost, ale zároveň řada lidí bude mít tendenci se vám vysmát. Egyptolog Miroslav Bárta je rezistentní, a tak pod jeho vedením vychází v krátkém sledu už druhá publikace ohledávající rizika a hrozby, jimž čelí západní společnost.

Po veleúspěšné knize Povaha změny přispěla dvacítka renomovaných autorů do titulu s názvem Na rozhraní. Pozornost rozhodně zaslouží. Výsměch nikoliv. Snad jen v některých případech, pozvednuté obočí.

Sborník Na rozhraní bohužel trpí slabinou "dvojek". Není tak sevřený jako první kniha, a kdyby člověk chtěl být přece jen ironický, mohl by říci, že je z nového titulu cítit náznak jistého kalkulu, možná až snaha "kout apokalypsu, dokud je žhavá".

Sám Bárta například v podstatě jen − byť zajímavě a čtivě, jak je u něj zvykem − rozvíjí a ilustruje svou základní myšlenku, že společnosti kolabují na tom, co je původně přivedlo k vrcholu.

Na druhou stranu některé statě jsou bez ironie lahůdkové. Naprostý intelektuální vrchol knihy najdeme hned v úvodním textu Stanislava Komárka, který by se pro obecné porozumění dnešní situaci měl stát povinnou četbou.

Autoři se slovy předmluvy "snaží odpovědět na otázku, zda žijeme v době, která je opravdu přelomová v tom smyslu, že se nám svět mění před očima rychleji než kdy dřív". Nikoliv překvapivě se dozvídáme ve čtyřech tematických okruzích (civilizace, stát, zdroje, bezpečnost), že ano.

Editoři knihy − vedle Bárty prorektor Univerzity Karlovy Martin Kovář a důstojník Generálního štábu české armády Otakar Foltýn − sice tvrdí, že smyslem není šířit paniku, ale hledat odpovědi a řešení − a ve většině případů to tak skutečně je. Někteří přispěvatelé se ovšem s myšlenkou kolapsu společnosti doslova mazlí, asi jako když si děti rády představují konec světa, protože to bude přece pořádné dobrodružství.

Jiní pak přicházejí s tak radikálním řešením (například místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala navrhuje kvůli migrační vlně revizi základních práv a svobod), až jde strach více z nich než z toho, před čím varují.

Past "čím víc straším, tím budu populárnější" číhá na nejednoho autora. Spoluautor první knihy Povaha změny Petr Robejšek už podlehl, přesunul se do politiky, kde nyní podniká na úseku jakéhosi smart populismu, jehož jádro tvoří tři teze: za všechno mohou elity a Evropská unie, Zeman má pravdu a Putin je hodný.

Přesto většina autorů přistupuje k problému inspirativně, ale uměřeně. Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová, jediná žena mezi autory, v mimořádně zajímavém textu upozorňuje na to, že lidé mají často tendenci podléhat epidemii strachu, ačkoliv skutečné riziko není zdaleka tak velké − což se podle Drábové týká nejen jaderné energie, ale třeba i uprchlické vlny. Příčinu problémů vidí v tom, že Evropa je posedlá bezpečím a ztrácí odvahu.

Podobně nakladatel Jiří Padevět upozorňuje, že Evropa je bezpečnější, než kdy v dějinách byla − a i když objektivně čelíme teroristickým útokům, ve skutečnosti dotváříme dílo teroristů my – nekonečným sdílením na sociálních sítích.

Slabinou knihy je nesourodost. Je jasné, že při takovém počtu autorů s tak rozdílným zaměřením a mírně řečeno nestejnou dávkou literárního talentu by editoři museli být mágové, aby zajistili žánrovou jednotu. Ale čtenář přece jen zaváhá, když v jednu chvíli čte brilantní esej (Stanislav Komárek), kterou vystřídá odborné právnické pojednání, jemuž rozumí autor a pak možná ještě pár jeho kolegů na právnických fakultách (Pavel Holländer), načež následuje časopisecký článek (Matyáš Zrno). Nezbývá pak než si vybírat podle jména autora, zaměření, erudice a nálady.

Bezprostředně nejužitečnější − protože nejkonkrétnější − jsou kupodivu texty týkající se obrany. Důstojníci Karel Řehka a Otakar Foltýn, asi nejlepší mozky české armády, nám sdělují opravdu alarmující věc: největším problémem není nedostatek peněz − armáda není zcela bojeschopná, protože generalita je zavalena administrativou a vojsko prakticky přestalo cvičit. Kdyby si tohle přečetl ministr obrany a vzal to vážně, byla by kniha Na rozhraní nejužitečnější publikací dekády.

Egyptolog Bárta rád tvrdí, že skupina autorů tvořících jeho neformální krizový think-tank je unikátní také v evropském měřítku. To je asi přehnané sebevědomí. Ale publikace Na rozhraní potvrzuje, že jde o jedinou skupinu schopnou v českém kontextu produkovat z drtivé většiny neblábolivé texty o rizicích, kterým čelí současný svět.

Kéž to tak zůstane. Kéž autoři nevyrazí na stezku populistického strašení. Snad si jsou rizika vědomi. Také pro think-tanky totiž platí to, co podle Bárty platí pro civilizace: nakonec je může dostat do slepé uličky nesoudné bobtnání toho, co je původně dostalo na vrchol.